Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[Jiří Šitner]

Zprávy srpen 2008

PŘÍMO ZE STOLU DR. ALANA PATEMANA:

Ochrana před oklamáním a minové pole znamení a zázraků

Jak už určitě většina z vás ví, celosvětová internetová sféra je v poslední době celá pod světlem ohnivé debaty týkající se výbuchů tak zvaných „osvěžení“ nebo „probuzení“ – jmenovitě a nejvíce specificky v souvislosti s Probuzením v Lakelandu na Floridě, USA. Všechny formy komunikačních médií, hlavně internet, byly plné těch, kteří byli buď pro a nebo proti tomuto probuzení – dosahujíce v obou extrémech nebezpečné hladiny – lidé, kteří nechtějí minout Boha a tudíž jsou schopni přijmout vše, zatímco jiní kritizují a úplně vylijí příslovečné dítě i s vaničkou, a ještě jiní stojí v bezpečné vzdálenosti, aniž by opravdu probuzení přijali pro případ, že by to nakonec přece jen Bůh nebyl.

Výsledkem toho všeho je samozřejmě zmatek a rozdělení přímo napříč platformou. Všechna ta tvrzení a proti tvrzení o masových uzdraveních a spaseních vedoucí ke zmatku; někdo se dokonce pokouší to nazvat „charismatickou občanskou válkou!“ Protože koneckonců, jak říkají někteří, kdo může argumentovat proti výsledkům? No, samozřejmě že zdravé učení a teologie to určitě dokáže.

Největší starostí mnohých bylo „nadbiblické“ učení, které se objevilo, a přehnaný důraz na nadpřirozeno bez přílišného zakotvení v Písmu. Obvinění jsou mnohá a obhajob zrovna tolik. Jedná se o masovou hysterii nebo o masové rozdělení? Upadl Todd (vedoucí probuzení v Lakelandu)???? Nebo jen ustoupil do pozadí? Byli zakladatelé God TV bolestivě zraněni či dokonce svedeni do té míry, že svedli milióny?

Toto je pouze několik z toho současného vzedmutí otázek. Jedna věc je jistá: tohle „probuzení“ nemělo záměrně skončit takto. Z každého úhlu diamantu – z téhle věci je mnoho, co se naučit a co získat. A samozřejmě bude mnoho těch, kteří řeknou: „Já vám to říkal“, i když ve skutečnosti byli také nerozhodnutí. A budou tací, kdo veřejně přijali jak „probuzení“, tak „Todda“ osobně, a kdo se nyní budou rvát o to, aby ukázali křesťanské veřejnosti i světu jejich zřeknutí se obojího.

Ale i když jste třeba přijali nebo souhlasili se vším tím povídáním o hromadných vzkříšeních z mrtvých nebo s duchovním průvodcem/andělem alias „Emma“ ‚( a zmatkem okolo jeho pohlaví, který tam byl), nebo se zmínkami o zlatém prachu, zlatých zubech nebo objevení drahokamů, musíte uznat, že to vypůsobilo jeden obrovský rozruch.

Takže kde vy stojíte v tom všem, v bezpečné vzdálenosti nebo v souhlasném vzrušeném zapojení?

A můj postoj? Tak, věřím, že stejně jako všechno ostatní, uprostřed nekonečného debatování – my jako ministry jsme byli prozatímně obezřetní a možná dokonce zmatení smělostí některých prohlášení, zatímco zároveň jsme chtěli být otevření pro opravdové projevy Ducha Svatého.

Na závěr, osobně si myslím, že to byl opravdový „mix“, možná dokonce kotel dobrého a špatného, pravdivého a falešného, zralosti a nezralosti.
Pohled zpět je vždy moudřejší a je velmi jednoduché být „po“ nějaké události v tom všem tím moudrým hlasem. Ale jak jsem osobně hledal odpovědi na tuto živou diskusi, narazil jsem na vyučování Dereka Prince s názvem „Ochrana před oklamáním“ a věřím, že nabízí jedno z nejvyrovnanějších vyučování, které toto vše pokrývá. Ve skutečnosti si myslím, že po přečtení těch třech kapitol zjistíte, že to vypadá, jako by Derek Prince hovořil prorocky do této současné situace, ve které se Tělo Kristovo právě nachází.

Jako Dozorčí Network, IFN… www.cfe-internationalfamilynetwor.org cítím jako svou povinnost pokusit se nabídnout nějakou pomoc a vhledy do těchto současných událostí, a pomoci tak zmírnit zmatek z nich vyplývající, který naprosto určitě pohltí mnohé. Někteří se už nikdy nevzpamatují.

Takže si prosím udělejte čas a přečtěte si, co Derek Prince říká o Oklamání a minovém poli znamení a zázraků v těchto posledních časech. Pamatujte, že žijeme v době, kdy existuje postoj „svoboda-ve-všem“, kde se nosí „cokoliv“, a ti, kdo jsou mylně informováni nebo bez zdravého učení, budou těmi, kdo utrpí nejvíce. Ale dokonce i vyvolenec může být oklamán, my VŠICHNI musíme dávat pozor a modlit se. Je to nebezpečné místo být tam, kde lidé chtějí buď „vše přijmout“ nebo „vše zavrhnout“, oba extrémy jsou nebezpečné. To, co je třeba, je pravda o té věci.

Znovu chci ukázat na jedno z nejvyrovnanějších vyučování, které znám a které vám pomůže, „Ochrana před oklamáním – navigace skrz minové pole znamení a zázraků…“. Udělejte si čas a čtěte a buďte připraveni odpovídat těm, kteří se vás budou ptát. Kdyby to nebyl Lakeland na Floridě, bylo by to někde jinde, a kdyby to nebyl Todd Bentley, byl by to někdo jiný. Takže musíme být připraveni v tomto období a schopni nabídnout odpověď, neboť toto jsou znamení časů. To je tam, kde právě jsme.

S úctou
Dr. Alan

-------------------------------------------------------------------------------------

Ochrana před oklamáním

Navigace minovým polem znamení a zázraků
Od Dereka Prince

Na podkladě série promluv Dereka Prince k jeho
Spolupracovníkům v Derek Prince Ministries v březnu 1996
…………………………………………………………………………………

1. kapitola
……………………………………………………………

Obsah:

1. kapitola: Pojďme ctít Božího Svatého Ducha
Znamení a zázraky neurčují pravdu
Směsice vyvolává zmatek a rozdělení
Identita Ducha Svatého

2. kapitola: Pozemský, duševní, démonický
Pochopení lidské osobnosti
Od vzpoury ke spasení
Rozlišení duše a ducha
Od pozemského k duševního a k démonickému
Je nějaký způsob, jak se můžeme ochránit?
Pět hnutí, která sešla na scestí

3. kapitola: Čtyři záruky
Č.1: Pokořit se
Č.2: Přijmout lásku pravdy
Č.3: Pěstovat Boží bázeň
Č.4: Dát kříž do středu a udržet jej tam

……………………………………………………………………………………………….
1. Pojďme ctít Božího Svatého Ducha

Toto je první ze série tří poselství. V této první se budu snažit analyzovat problém, který vznikl v mnoha sekcích církve v mnoha částech světa. V té druhé části se pokusím analyzovat, jak tento problém vznikl. A ve třetí zvážím možné způsoby, jak zabránit, aby tento problém znovu vyvstal. Název tohoto prvního poselství je „Pojďme ctít Božího Svatého Ducha.“

Znamení a zázraky neurčují pravdu

V posledních letech nastala celosvětová exploze znamení a zázraků. Některé byly biblické a pomohly. Jiné byly bizardní a nebiblické. Znamení a zázraky není nic nového. Jsou zaznamenány na různých místech Bible a v různých obdobích historie církve. Avšak současná exploze přesahuje hranice jakéhokoliv určitého sboru nebo denominace a přitáhla rozsáhlou pozornost jak v náboženských, tak v sekulárních médiích.

Chci naprosto jasně říci, že nemám ohledně neobvyklých projevů žádné osobní předsudky ani strach. Ve skutečnosti jsem jich během svého života zakusil docela dost. Neděsí mě. Nestavím se k nim negativně.

Jak už jsem zaznamenal ve své brožuře Zmatek v církvi, moje osobní setkání s Ježíšem během 2. světové války začalo velmi nekonvenčním způsobem. Uprostřed noci, v kasárnách Britské armády, jsem strávil více než hodinu na zemi na zádech, a moje tělo bylo nejprve mučeno křečovitými vzlyky, a potom naplněno řekou stále hlučnějšího smíchu.

Druhý den ráno jsem zjistil, že jsem úplně jiný člověk, změněný nikoliv nějakým skutkem mé vůle, ale tím, že jsem se poddal nadpřirozené moci, která skrze mne proudila. Potom jsem vyhledal různé pasáže v Bibli, které hovoří o smíchu. K mému překvapení jsem objevil, že – pro Boží lid – smích není na prvním místě, jak bychom si možná mysleli, reakcí na něco komického, ale spíše vyjádřením triumfu nad našimi nepřáteli.

V Žalmu 2.4. popisuje David Boha samotného jako smějícího se:
Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.

Tady není Boží smích reakcí na nějakou komedii, která se odehrává na zemi. Spíše je Jeho odpovědí na směšné lidské trpaslíky, kteří mají tu drzost vzdorovat Jeho záměrům. Je to Jeho vyjádření vítězství nad všemi silami zla.

Někdy nás Bůh naplňuje svým vlastním smíchem, abychom se mohli podílet na Jeho triumfu nad těmi, kteří jsou zároveň Jeho i našimi nepřáteli.

Později jsem pastoroval jedno společenství v Londýně, které se scházelo v horním patře pětiposchoďové budovy. Jednoho večera byl zázračně uzdraven chromý muž a odhodil své berle. My všichni jsme propukli ve spontánní chválu. V tu chvíli se budova začala chvět a třást Boží mocí. Ta chvála a to třesení tehdy trvalo nějakých třicet minut.

Uvědomil jsem si, že něco podobného bylo zaznamenáno v prvotní církvi ve Skutcích 4.31:
Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili slovo Boží.

V té době pořádalo naše společenství každý týden několik evangelizačních shromáždění na ulicích Londýna a my jsme potřebovali více než jen přirozenou smělost.

Ale ať už se jedná o jakýkoliv druh projevu, vždycky si chci položit dvě otázky. První: Jedná se o projev Božího Ducha Svatého? Nebo je to projev z nějakého jiného zdroje? A druhá (s tímto příbuzná): Je tento projev v souladu s Písmem?

V 2.Timoteovi 3.16. Pavel říká, že Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem. Jinými slovy, Duch Svatý je autorem celého Písma a On nikdy neříká ani nedělá nic, co by bylo v rozporu s Ním samotným. Každý pravý projev Ducha Svatého bude nějakým způsobem shodovat s Písmem.

Nyní chci začít s několika Ježíšovými varováními, zvláště v souvislosti s obdobím konce věků, ve kterém, jak věřím, žijeme. Jsou to varování před oklamáním. Najdete je v Matoušovi, 24.kapitole, verše 4,5,11 a 24. Jinými slovy, čtyřikrát v 21 verších nás Ježíš specificky varuje před oklamáním v tomto období ke konci věků.

První věcí, kterou Ježíš řekl o událostech vedoucích k Jeho návratu, je v Mt 24:4: „Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl.“ Verš 5: „Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem Kristus, a svedou mnohé.“ Verš 11: Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou.“ A pak ve verši 24: „Povstanou totiž falešní Kristové a falešní proroci a budou ukazovat veliká znamení a divy, že by, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené.“

Takže, Ježíš nás čtyřikrát varuje před oklamáním. Každý, kdo nad tímto varováním pokrčí rameny nebo jej zlehčuje, tím riskuje svou vlastní duši.

Tím největším nebezpečím v této poslední době není ani nemoc či chudoba, nebo pronásledování. Je to oklamání. Jestliže někdo řekne: „Tohle by se mi nikdy nemohlo stát,“ tak je tím, komu už se to stalo, poněvadž tento člověk říká, že by se mu nemohlo stát něco, o čem Ježíš řekl, že se stane. Toto je dostatečným znamením, že takovýto člověk je oklamán.

Dále chci říct něco velmi důležitého ohledně znamení a zázraků, a to, že neurčují pravdu. Je naprosto zásadní toto pochopit. Znamení a zázraky neurčují pravdu! Pravda už je určena a ustanovena a je jí Boží Slovo. V Janovi 17:17 se Ježíš modlí k Otci a říká: „Tvoje slovo je pravda.“ A v Žalmu 119:89 řekl žalmista: „Věčně, Hospodine, stojí pevně n nebesích tvé slovo.“ Ať se na zemi stane cokoliv, nikdy to nemůže změnit jedinou nejmenší čárku nebo jediné písmenko Božího Slova. To je navždycky ustanoveno v nebesích.

A teď, Bible hovoří o znameních a zázracích. Říká, že některé věci okolo nich jsou dobré a některé jsou velmi děsivé. Chci se nyní vrátit k 2.Tes. 2.kapitole a přečíst tam několik veršů, začneme veršem 9.

Příchod Bezzákonného (to je titul Antikrista) je podle působení Satana se vší mocí, znameními a zázraky lži a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku pravdy, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili Pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni.

Takže, Pavel říká, že jsou takové věci jako lživá znamení a lživé zázraky. Jsou pravdivá znamení a lživá znamení. Pravdivá znamení potvrzují pravdu. Lživá znamení potvrzují lež. Satan je plně schopen dělat nadpřirozená znamení a zázraky. Naneštěstí mají mnohá charismatická hnutí postoj, že je-li něco nadpřirozené, musí to být od Boha. Ale pro tento předpoklad neexistuje žádný biblický podklad. Satan je perfektně schopen provádět mocné zázraky a znamení, aby potvrdil své lži, a důvodem, proč jsou takoví lidé oklamáni, je, že nepřijali lásku pravdy. Na takové lidi Bůh pošle mocné působení bludu.

Toto je jedno z nejděsivějších prohlášení v Bibli. Jestliže na tebe Bůh pošle mocné působení bludu, budeš oklamán. Myslím, že poslat na lidi mocné působení bludu je jeden z nejkrutějších Božích soudů zaznamenaných v Písmu. Tito lidé budou odsouzeni, protože neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.

Proto nejsou znamení a zázraky žádnou zárukou toho, že je něco pravda. Je pouze jediný způsob, jak poznat pravdu. Je to v Božím Slově. Ježíš řekl v Janovi 8:32: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ Není jiný způsob, jak si být jisti, že můžeme v těchto dnech uniknout oklamání, než že budeme znát a aplikovat pravdu Božího Slova, Písmo.

V roce 1994 jsem byl poprvé přiveden do celkem přímého kontaktu s jednou ze skupin, kde se tyto projevy stávaly. Skupina vedoucích chodila na některá z jejich shromáždění a vraceli se celí nadšení a říkali, že zakusili něco úžasného a že to všichni potřebujeme zažít. Říkali: „Víš, nezkoumej to. Nemusíš to vyzkoušet. Neprověřuj to. Prostě se jen tomu otevři a přijmi to.“ To bylo poprvé, co jsem opravdu začal mít podezření ohledně některých těchto věcí, protože takováto prohlášení jsou v přímém rozporu s Biblí.

V 1. Tes. 5:21 Pavel říká křesťanům: Všechno zkoumejte, co je dobré, toho se držte. Takže, jestliže věci nezkoumáme, nejsme poslušni Písmu, a každý, kdo nám říká, že nemáme věci zkoumat, sám není s Písmem v souladu.

Nemůžeme se spoléhat na to, že nám pravdu dá naše srdce. Přísloví 28:26 říká: Kdo spoléhá na své srdce, je blázen. Takže nebuď blázen. Nedůvěřuj svému vlastnímu srdci. Nespoléhej se na to, co ti tvé srdce říká, protože není spolehlivé. Znovu, v Jeremiáši 17:9 prorok říká: Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?

Tohle slovo zákeřný(úskočný) v hebrejštině je velmi zajímavé slovo. V roce 1946 jsem navštěvoval Hebrejskou Universitu v Jeruzalémě jako hostující student studující podstatu- nebo zákony – hebrejštiny. Poslouchal jsem hlavního profesora té doby v tomto předmětu, který hovořil o tomto verši: Jeremiáš 17:9: Nejúskočnější ze všeho je srdce. Dával nám důvody, které nedokážu z hebrejštiny převést, aby ukázal, že tato forma slova zákeřný je činná, nikoliv trpná. Neznamená to, že je tvé srdce oklamáno. Znamená to, že tě tvé srdce klame, takže nemůžeš svému vlastnímu srdci důvěřovat.

Ten profesor nám ukázal velmi živý obrázek toho, co to znamená nacházet pravdu o svém vlastním srdci. Řekl, že je to, jako když někdo loupe cibuli. Loupeš slupku za slupkou, ale nikdy nevíš, kdy jsi sloupl tu poslední – a po celou dobu ti tečou slzy. Takže toto mi zůstalo po celých teď už 50 let – tak živé, biblické varování před spoléháním se na vlastní srdce, že mi řekne pravdu. Je pouze jediný zdroj pravdy, a tím je Písmo.


Směsice vyvolává zmatek a rozdělení

Nyní bych rád stručně dal svůj souhrn tohoto fenoménu / hnutí/ anebo jakkoli to chcete nazvat, založený částečně na osobním zkoumání a částečně na, věřím, že spolehlivých zprávách. Moje shrnutí je velmi jednoduché: je to směs duchů, jak Ducha Svatého, tak nesvatých duchů. Jsou smíšeni dohromady.

Ve 3.Moj.19:19 nás Bůh varuje před směšováním. Staví se proti směšování. Bůh říká toto: „Dbejte na má nařízení. Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh. Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken.“ Takže nás Bůh varuje před třemi věcmi: chování zkříženého dobytka, oséváním smíšeným semenem a nošením smíšeného oblečení.

Mohli bychom říci, že oséváním smíšeným semenem představuje poselství, které přinášíme, když je částečně pravda a částečně omyl. Nošení smíšeného oděvu by bylo jako životní styl, který je částečně biblický a částečně světský. A nechat dobytek zkřížit s neodpovídajícím druhem by bylo ekvivalentní s křesťanskou službou nebo skupinou, která se dala dohromady s nekřesťanskou skupinou nebo službou.

Zajímavá věc na takovém křížení je, že její produkt je vždy sterilní. Například můžete zkřížit koně s oslem a výsledkem je mula. Ale mula je vždy sterilní, nemůže se dál rozmnožovat. Myslím, že to je důvod, proč tak mnoho křesťanských aktivit je „sterilních“ – jsou zkříženy se špatným druhem.

Já jsem toto vše pozorně prozkoumával a mám smutné zkušenosti s tímto problémem smíchání duchů. Zjišťuji, že je to něco, před čím nás Písmo varuje. Například je v Bibli jedna postava, Král Saul, který měl směsici duchů. Jednou prorokoval v Duchu Svatém, jindy prorokoval pod démonem. Jeho kariéra je opravnu varováním. Byl králem, který vládl čtyřicet let. Byl úspěšným vojenských velitelem. Měl mnoho úspěchů. Ale ta směsice byla jeho zkázou a jeho život skončil tragicky. Poslední noc svého života se šel poradit s čarodějnicí a druhého dne spáchal sebevraždu na bitevním poli. Tohle určitě nenabízí žádné povzbuzení pro ty z nás, kdo pěstují ve svém životě jakoukoli duchovní směs.

Zjistil jsem, že výsledkem směsice jsou dvě věci: zaprvé zmatek a zadruhé rozdělení. Máme například toto smíšené poselství, kde část je pravda a část je lež. Lidé mohou zareagovat dvěma způsoby. Někteří uvidí to dobré a zaměří se na to, a tudíž přijmou i to špatné. Někteří se zaměří na to špatné, a tudíž odmítnou to dobré. V obou případech to nenaplňuje Boží záměry.

Kdysi jsem býval pastorem, už je to hodně dávno, ale pamatuji si, že lidé, se kterými se jednalo nejobtížněji, byli ti, kteří byli tou směsicí. Dám vám malý příklad pro vaši představu. V našem sboru máme sestru Jonesovou. Jednu neděli přinese krásné, prorocké poselství a všichni jsou povzneseni, nadšeni. Ale dvě neděle na to si stoupne a přednese zjevení, které měla ve snu. Čím dále pokračuje, tím více je to zjevení zmatené a matoucí. Nakonec jí, jako pastor, musím říct: „Sestro Jonesová, děkuji, ale já opravdu nevěřím, že toto je od Pána,“ a ona si sedne – ale tím to nekončí.

Po shromáždění za mnou přijde sestra Whiteová a říká: „Bratře Princi, jak sis mohl dovolit takto hovořit se sestrou Jonesovou: Copak si nevzpomínáš na to krásné proroctví, které přinesla před dvěma týdny?“ A jakmile je sestra Whiteová pryč, přijde ke mně bratr Black a řekne: „Jestliže ona má takováhle zjevení, pak už nikdy nebudu poslouchat její proroctví!“

Takže, vidíte, co tu máme? Zmatek, a z toho zmatku rozdělení. Věřím, že je to přesně to, co se děje v církvi: zmatení působící rozdělení. Naprosto jistě je tu obrovské rozdělení! Věřím, že zmatek vždycky vypůsobí rozdělení.

Bible nám nedává žádnou svobodu k tomu, abychom tolerovali vpád zla do církve. Nemáme být pasivní, nemáme být neutrální. Přísloví 8:13 říká: „Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo.“ Dělat s hříchem kompromis je hřích. Je hřích být neutrální ke zlu. V Janovi 10:10 Ježíš mluvil o zloději, ďáblu, který přichází: aby kradl, zabíjel a ničil. Ať už se jedná o jednotlivce nebo sbor, vždycky musíme mít na paměti, že ďábel přichází pouze se třemi záměry: krást, zabíjet a ničit.

Pamatuji si, že jsem mnohokrát mluvil s člověkem, který potřeboval vysvobození od zlého ducha, a musel jsem mu říct: „Pamatuj, že ďábel má tři důvody, proč být ve tvém životě: krást, zabíjet a ničit. Musíš se proti němu postavit, ne zůstat neutrální – musíš ho vyhnat.“ To, co platí o jednotlivci, platí i o sboru. Platí to Těle Kristově, celosvětově.

Některé z těchto neobvyklých projevů byly srovnávány s neobvyklými projevy, které doprovázely službu Johna Wesleye, George Whitefielda, Johnatana Edwardse a Charlese Finneye. Ve službě těchto čtyř mužů zcela nepochybně byly neobvyklé projevy, a já jsem některé z nich sám studoval, ale myslím, že rozdíly se současnou situací jsou mnohem větší než podobnosti. Dovolte mi zdůraznit tři rozdíly:

Za prvé, všichni tito muži vynikali v mocném kázání Božího Slova. Nedělali téměř nic kromě kázání Božího Slova nebo dokud nedokončili Jeho kázání. Finney sám jednou někde okomentoval svou službu: „Obvykle jsem hodinu až dvě kázal.“ Nevím, kolik dnešních křesťanů na západě by poslouchalo dvouhodinové kázání, ale Finey přinášel Slovo v Jeho čistotě a moci.

Druhý rozdíl: Všichni tito muži silně volali po pokání. To byl jejich primární požadavek na lidi, kterým sloužili. Někteří lidé nazývají to, co dnes vidí „občerstvení“, ale ve Skutcích 3:19 Petr říká, že občerstvení následuje až po pokání. Každé občerstvení, které obchází pokání, není biblické.

Třetí rozdíl je, že ve službě těchto mužů není jediný záznam, alespoň pokud já vím, o tom, že by vzkládali ruce na lidi. Neříkám, že vzkládání rukou na lidi není biblické, ale je tu rozdíl. Je situace, kdy lidé přijímají přímo pro sebe z kázaného Slova, a jiná situace, kdy lidé nechají jiné lidi, aby na ně vložili ruce.

Když použiji jednoduchý příklad, podobá se to dešti. Jestliže stojíš venku a padá na tebe déšť, dostáváš svůj déšť přímo z nebe. Ale je-li naopak déšť zachytáván a uchováván v nějaké cisterně, pak tento déšť nedostáváš přímo z nebe. Musíš vzít v úvahu tu cisternu a trubky, skrze které ten déšť dostaneš.

Tento obrázek je pro mne velmi živý, protože jsme s mou první ženou Lydií žili pět let v Keni v domě, kde naše voda pocházela z deště zachyceného na střeše a svedeného do betonových cisteren. Ačkoliv ta voda přicházela z nebe, zkušenost nás velmi rychle naučila, že jakmile ta voda zůstala chvilku v cisterně, udělali se v ní červi a my jsme ji museli převařovat, aby se dala pít. Na tom dešti nebylo nic špatného, ale něco se stalo v tom kanálu, kterým se k nám ten déšť dostával, a už nebyl čistý. Myslím, že to samé může platit i o vzkládání rukou. Je to kanál, který není vždy čistý.

V poslední době se někteří služebníci posunuli od úplného vzkládání rukou k jiným pohybům rukou – jako například mávání nebo ukazování. Ale ani to nemění nic na tom, že se něco přenáší skrze ruce. Jinak by nebyl žádný důvod ruce vůbec používat. Tak zůstává stále důležitá otázka: Jsou tyto ruce čisté kanály, kterými může proudit pouze Duch Svatý?

Například: Byl jsem s Ruth docela nedávno na shromáždění, kde hovořili služebníci hluboce zapojení do současného hnutí. My jsme seděli asi dvě řady za ženou, která byla v hrozném stavu. Vypadala jako by se snažila říhnout si nebo zvracet, a stále a znovu se to opakovalo. Nakonec jsem řekl Ruth: „Myslím, že bychom se měli pokusit jí pomoci.“
Takže, i když to nebylo shromáždění, za které jsme bychom byli zodpovědní, tiše jsme se přesunuli a začali s ní hovořit. Velice rychle jsme zjistili, že mluví v jazyku, ale bylo nám oběma jasné, že to byl falešný jazyk, nebyl to jazyk Ducha Svatého. Vyzvali jsme ji, aby vyznala, že Ježíš je Pán, a ona to buď nechtěla nebo nemohla říci. Takže jsem učinil závěr, že má falešného ducha.

Později za námi přišli lidé, kteří tam byli s ní, a hovořili s námi a ptali se, co by s tím měli dělat. Zeptal jsem se jich: „Jak se to stalo?“ A oni řekli: „No, ona šla do sboru, který je zapojený do tohoto hnutí, a někdo tam na ni vložil ruce a od té doby takhle vypadá. Ale,“ řekli, „ona je přesvědčená, že je to od Boha. Nemůžeme jí pomoci.“ Toto je jen příklad „deště“, který přišel skrze cisternu, která nebyla čistá.

Dále, na současném hnutí je obrovský důraz na lásku. Souhlasím s tím, že láska je největší věc. Ale problém je, že lidé často nemají jasno o podstatě lásky, jak je to popsáno v Nové smlouvě. Za prvé, láska v nás je vyjádřena naší poslušností Pánu. Každá láska, která nevede k poslušnosti, je nebiblická.

V Janovi 14:15 řekl Ježíš svým učedníkům: „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání,“ nebo možná lepší překlad: „Budete zachovávat má přikázání.“ Jinými slovy, co je důkazem toho, že Jej miluješ? Tím důkazem je, že zachováváš Jeho přikázání. Potom ve verši 21a. Ježíš říká: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ A v 1.Janově 5:3 je napsáno: „To je totiž láska k Bohu, že zachováváme Jeho přikázání.“ Takže každá láska, která nevede k poslušnosti Boží vůle, kterou Bůh zjevil ve svém Slově, je nebiblická láska. Je to padělek, náhražka opravdové věci.

Potom musíme přemýšlet o způsobu, jakým Bůh vyjadřuje svou lásku k nám. Je pravda, že je náš Otec a že nás miluje. Ale jako Otec je také připraven, je-li to třeba, nás vychovávat. V poselstvích sedmi sborům popsaných ve Zjevení bych řekl, že Laodicea je pravděpodobně sbor, jenž nejvíce odpovídá dnešní církvi na západě. A tomuto sboru Bůh řekl: „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání.“ (Zj.3:19)

Takže, Boží láska není ufňukaná. Není sentimentální. Je přímo dolů-na-zem. Jestliže scházíme z Jeho cest a jsme neposlušní, Jeho láska je vyjádřena tím, že nás napomíná a kárá, a přikazuje nám učinit pokání. Znovu máme problém dostat to, co Bůh zaslibuje, ale to proto, že obcházíme tu základní podmínku – pokání, a to je klam.

Nedávno jsem četl následující poznámku od jednoho Britského biblického učitele:

„Někteří křesťané vezmou ten text „Bůh je láska“ a obrátí jej naruby, aby znamenal, že „Láska je Bůh.“ Jinými slovy, jestliže je něco zakořeněno v lásce, nemůže to být špatné. Avšak každá láska, která se dostává mezi nás a Boha, je nelegitimní láska…“

Podobně každá láska, která nás odvrací od poslušnosti Božímu Slovu, je nelegitimní.


Identita Ducha Svatého

Věřím, že v tomto všem, o čem teď hovoříme, je jeden ústřední, základní problém, který je často zamlžen. Ve skutečnosti se zřídka dostáváme k tomu se s tímto problémem vypořádat. Ten problém je identita Ducha Svatého. Jak poznáme Ducha Svatého? Jak zjistíme, jaký je Duch Svatý? A jak rozlišíme Ducha Svatého od jiných duchů?

Nedávno jsem četl jedno prohlášení od jedné stoupenkyně New-Age, ve kterém o New-Age řekla: „Až přijde duch svatý, pak tady bude New-Age.“ Samozřejmě jsem si jistý, že většina z vás rozumí tomu, že když mluví o duchu svatém, nehovoří o tom samém Duchu Svatém, o kterém hovoří Bible. Toto je jedno z různých znamení, že se jedná o padělaného ducha svatého.

Pro Satana není nic nového vyprodukovat náboženský padělek. Od časů Ježíšových zaznamenává historie celou řadu falešných mesiášů, kteří povstali ze židovského lidu. Všichni měli následující. Někteří jako Sabbetai Zvi měli široký a trvalý vliv. Poslední z nich zemřel v roce 1994.

Dalším náboženských padělkem je být titulován „požehnaná panna Marie.“ Přes všech ta tvrzení o ní a přes všechny tituly, které jí byly připsány, není vůbec podobná té pokorné židovské panně, která se stala matkou Ježíše, a později i jeho bratrů a sester. Přesto si tento padělek po celá staletí činí nárok na oddanost milionů upřímných křesťanů.

Proto musíme dávat velký pozor, abychom nehostili falešného „ducha svatého.“ Chtěl bych vám nabídnout tři způsoby, jak identifikovat Ducha Svatého, jak rozpoznat, kdo Duch Svatý je.

První způsob je popsán v mé brožurce Vřava v církvi, kterou jsem napsal zhruba před dvěma lety. Budu tady citovat pouze několik vět:

Dalším nebezpečím, které ohrožuje ty, kteří slouží v nadpřirozené oblasti, je pokušení používat duchovní dary k manipulování, využívání nebo ovládání lidí. V jednom období mé služby jsem se ocitl v tom, že jsem vyháněl duchy čarodějnictví z lidí, kteří chodili do sboru. Nakonec jsem požádal Pána, aby mi ukázal pravou podstatu čarodějnictví.

Věřím, že mi Pán dal následující definici: Čarodějnictví je pokusem o ovládání lidí, donutit je dělat to, co chceš, pomocí jakéhokoliv ducha, který není Duchem Svatým.

Po tom, co jsem tohle strávil, Pán dodal: Jestliže má někdo ducha, kterého může používat, není to Duch Svatý. Duch Svatý je Bůh, a nikdo nemůže používat Boha.

Toto je velmi důležité. Duch Svatý je Bůh, a nikdo nepoužívá Boha.

Dále jsem napsal:

Dnes se uvnitř chvěji, když vidím nebo slyším člověka, který tvrdí, že má duchovní dary, které může svobodně používat tak, jak se mu zachce. Určitě není náhoda, že někteří z těch, kdo toto prohlašovali, skončili ve vážném doktrinálním omylu.

Je důležité vidět, že je rozdíl mezi samotným Duchem Svatým jako Osobou, a dary Ducha Svatého. V Římanům 11:29 nám Pavel říká, že dary milosti … jsou neodvolatelé. Jinými slovy, jakmile nám Bůh dá nějaký dar, nikdy nám ho nevezme. Máme svobodu jej používat, nepoužívat nebo zneužívat. Ale i když jej zneužíváme, Bůh si ho nevezme zpět. Jinak by to nebyl pravý dar, ale jen podmínečná půjčka.
Skutečností je, že lidé dary Ducha Svatého zneužívají. Pavel dává jasný příklad v 1.Kor.13:1:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící zvon.

Duch Svatý osobně se samozřejmě nestává zvučícím zvonem. Ale dar mluvení v jazycích - je-li zneužit - se může stát prázdným, nelibozvučným rámusem. Naneštěstí se toto v letničních a charismatických kruzích často stává.

Věřím, že je možné zneužívat i ostatní duchovní dary – jako např. slovo poznání nebo dar uzdravování. Může se to stát, jestliže člověk používá duchovní dar proto, aby dosáhl nějakého výsledku nebo aby hájil zájmy nějakého hnutí, což není v souladu s Boží vůlí. Jedno jednoznačné zneužití je k dosažení nějakého osobního cíle.

V takové situaci musí být naše ochrana schopna rozpoznat Ducha Svatého jako Osobu a rozlišit mezi Ním a Jeho dary. Toto je pak první a nejdůležitější skutečnost o Duchu Svatém: ON JE BŮH. A my s Ním vždycky musíme jednat jako s Bohem.

Druhou skutečností o Duchu Svatém je, že je služebníkem Boha Otce a Boha Syna. Toto je vzrušující zjevení, protože to dává služebnictví opravdu vysokou hodnotu. Dnes mnoho lidí pohrdá myšlenkou být služebníkem. Cítí, že být služebníkem je ponižující a nedůstojné. Avšak já si myslím, že je úžasné, že služebnictví nemá pozemský původ. Začalo ve věčnosti a začalo v Bohu. Bůh Duch Svatý je Služebník Otce a Syna. To Ho ani nesnižuje, ani Ho to nečiní menším než Bůh. Toto je skutečnost, kterou o Něm musíme poznat, která řídí Jeho činnost a věci, které dělá.

V Janovi 16:13-14 nám dává Ježíš letmý pohled do služby a činnosti Ducha Svatého:

„ Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám.“

Takže tady to vidíme: Duch Svatý nemluví sám ze sebe; nemá žádné své poselství. Není to pozoruhodné? On nám pouze oznamuje to, co slyší od Otce a Syna. Za druhé, Jeho cílem není oslavit sebe, ani na sebe přitáhnout pozornost, ale On vždycky oslavuje a soustřeďuje na Ježíše. Toto je druhý důležitý způsob, jak identifikovat Ducha Svatého.

A teď chci, abyste pozorně poslouchali, protože to, co chci říct, je revoluční. Každý duch, který se soustřeďuje na Ducha Svatého a oslavuje Ducha Svatého, není Duch Svatý. Je to v rozporu s Jeho přirozeností a záměrem. Jakmile toto jednou pochopíte, otevře vám to oči pro mnoho věcí, které se dějí v církvi a jsou jinak těžko pochopitelné.

Například, máme velmi pěkný refrén, kde zpíváme o Otci, Synu a Duchu. První verš říká Otci: „Oslav své jméno po celé zemi.“ Druhý verš říká Synu Ježíši: „Oslav své jméno po celé zemi.“ Třetí verš říká Duchu Svatému: „Oslav své jméno po celé zemi.“ Moc rád zpívám ty první dva verše, ale odmítám zpívat ten třetí, protože nevěřím, že je biblický. Duch Svatý nikdy neoslavuje své vlastní jméno. Jeho záměrem je oslavit Toho, který Jej poslal.

Dovolte mi udělat další prohlášení, které vás možná překvapí. Já jsem nenašel nikde v Písmu jediný příklad modlitby adresované Duchu Svatému. Tak, jak já to chápu, nikdo se v Písmu nikdy nemodlil k Duchu Svatému. Možná byste udělali dobře, kdybyste si to prověřili sami, ale já jsem hledal pozorně a nenašel jsem jediný případ.

Možná se zeptáte: „A proč?“ A já vám dát tuto odpověď: „To je otázka nebeského „protokolu.“ V dnešní době je na zemi tak málo respektu k protokolu, že si někdy neuvědomujeme, že v nebi protokol je. Je to protokol týkající se vztahu pán-služebník. V takovém vztahu, kdy potřebujete jednat se služebníkem, nehovoříte přímo s ním, ale s jeho pánem. Požádáte pána, aby řekl svému služebníku, co má udělat. Je špatné přímo oslovit služebníka, je-li vám k dispozici jeho pán.

Věřím, že toto je nebeský protokol. Když poznáte, jaký vztah má Duch Svatý k Bohu Otci a Bohu Synu, pochopíte, že nikdy nedáváme příkazy Duchu Svatému. Když chceme, aby Duch Svatý něco udělal, adresujeme svou žádost Otci nebo Synu.

Když jsem tohle zkoumal, našel jsem v Ezechieli, 37. kapitole, pasáž, o které jsem si nejdřív myslel, že jde o výjimku. Je to část dobře známého Ezechielova vidění údolí plného suchých kostí bez života. Ezechiel nejdříve prorokoval a kosti se spojily dohromady, pořád to však byly mrtvoly bez života. Potom ve verších 9 a 10:

„Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.“

Takže jsem si myslel, že ten „dech“ je opravdu obrázek větru – nebo Ducha Svatého – a Ezechiel se tedy modlil k větru. Ale on se nemodlil. On prorokoval. A nepocházelo to z něho. On pouze předal větru příkaz, který dostal od samotného Boha. Tudíž není nikde v celém Písmu, alespoň tak, jak jsem byl schopen to zjistit, jediný příklad modlení se k Duchu Svatému.

Ale, nesnažím se z toho udělat nějaký velký problém. Na jedné straně si myslím, že je velmi důležité rozpoznávat povahu a službu Ducha Svatého. Můžete mi říci: „No, a to Bůh neslyší naše modlitby, když se modlíme k Duchu Svatému?“ Já myslím, že slyší. Ale nemodlíme se v plném souladu s nebeským protokolem. Jestliže opravdu chceme potěšovat Pána a ctít Ho, budeme také ctít Jeho protokol.

Třetí důležitou skutečností o Duchu Svatém je to, co už je ukázáno v Jeho jménu: je Svatý. To je Jeho přední titul: Svatý Duch. V hebrejštině je to Duch Svatosti. Má ještě mnoho jiných titulů: např. Duch Milosti, Duch Pravdy, Duch Moci, atd. Ale ty všechny jsou druhotné. Jeho jméno a Jeho primární titul je Duch Svatý. Všechno, co je nesvaté, nepochází z Ducha Svatého.

Písmo také hovoří o kráse svatosti. Ve svatosti, která pochází z Ducha Svatého, je krása. Nemusí to být nezbytně vnější krása. Může to být krása vnitřní. Například v 1. listu Petrově 3:4 hovoří Petr o skrytém člověku srdce, a dále o nepomíjitelnosti tichého a pokojného ducha, který má v Božích očích obrovskou hodnotu. Toto není vnější krása. To je vnitřní krása, která pochází od Ducha Svatého.

Chci však s tím největším důrazem říct: Z Ducha Svatého nepochází nic nesvatého nebo ohavného.

Dám vám seznam dvanácti přídavných jmen, která, jak věřím, nemohou být připisována Duchu Svatému ani ničemu, co je Jeho dílem. Jak budu procházet tím seznamem, navrhuji, abyste to rozumem prověřovali, a uvidíte, jestli se mnou budete souhlasit. Tady jsou tedy slova, která nikdy neplatí o Duchu Svatém:

Sebe-vyvyšující hrubý necitlivý
Sebe-prosazující falešný hloupý
Ponižující vulgární pošetilý
Lehkomyslný, prostořeký neslušný zvrhlý

Jestliže bude Bůh chtít a já budu žít, mám na srdci napsat někdy knihu, pro kterou už jsem vybral název: Svatost není volitelná. Pouze Bůh ví, jestli se mi ji kdy podaří napsat, ale v každém případě chci říct, že ten název říká naprostou pravdu. V křesťanském životě není svatost volitelná. Vypadá to, že si mnoho křesťanů o svatosti myslí, že je to jako něco, co si přidáte k autu, třeba ozdobné kožené čalounění namísto normální umělé hmoty. Ale to není pravda. Svatost je základní součást spasení. V Židům 12:14 autor říká: „Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána.“ Co by to bylo za spasení, které by nás nepřivedlo k tomu, abychom viděli Pána? Ale bez posvěcení nikdo neuvidí Pána.

My máme v našem západním křesťanství velmi neúplný obrázek o spasení. „Hlavně když jsem spasený a znovuzrozený, a pak chci pokračovat a být svatý. Můžu to udělat – ale je to má volba.“ Chci ti říct, že tvé spasení závisí na tvé svatosti/posvěcení. A posvěcení pochází pouze z Ducha Svatého.

Je mnoho charakteristických rysů údajných hnutí Ducha Svatého, které bych mohl vypíchnout a vyzdvihnout jako příklady věcí, které nejsou svaté. Ale soustředím se zde pouze na jeden, a to: zvířecí chování v lidských bytostech připisované Duchu Svatému. Takových příkladů je mnoho, některých jsem byl svědkem a o některých jsem slyšel vyprávět.

Za prvé, v Písmu není jediné místo, o kterém bych věděl, kde by Duch Svatý způsobil, aby se lidská bytost chovala jako zvíře. Je tam případ Balaama, ale tady je silný kontrast. Bůh způsobil, že Balaamova oslice promluvila jako člověk – ale On nikdy nepřiměl Balaama, aby hýkal jako osel!

Byl jeden člověk, kdy Bůh způsobil, aby se choval jako zvíře: Nebúkadnesar.

Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům. Dan.4:30b

Ale to byl Boží soud a ne Jeho požehnání! Zjevení 4:6-8 popisuje čtyři živé bytosti, které byly kolem Božího trůnu. Tři z nich jsou zástupci „zvířecí“ říše: lev, býk a orel. Ale žádná z nich nevydávala zvuky odpovídající jejich „zvířecí“ podstatě. Všechny stejně provolávaly Boží svatost čistou a nádhernou řečí.

Je důležité pochopit, že v Božím stvoření je řád. Člověk byl stvořen podle obrazu a podoby Boha, aby vykonával autoritu nad zvířecí říší (viz Genesis 1:26). Člověk je ve skutečnosti nejvyšší řád stvoření, popsaného v prvních kapitolách 1.Mojžíšovy. To má vztah ke způsobu, jakým nám Duch Svatý žehná. On pozvedá ty, kterým žehná. Někdy způsobí to, že zvíře jedná nějakým způsobem jako lidská bytost. Ale nikdy neponíží lidskou bytost, aby se chovala jako zvíře.

Mám v této oblast určité zkušenosti, protože jsem se mnohokrát se zvířecími duchy střetnul v Africe. Vzpomínám si obzvlášť na jednu službu vysvobození, kterou jsem měl v Zambii pro asi 7 000 Afričanů. Když jsem dokončil vyučování a začal přikazovat zlým duchům, aby se projevili a vyšli z lidí, byly tam všechny druhy zvířecích duchů, kteří vycházeli. „Zvířecími duchy“ míním zlé, démonické duchy, kteří vstupují do lidských bytostí a způsobují, že se chovají jako zvířata.

První věc, která se stala, bylo, že se jeden muž se „lvím duchem“ pokusil na mě zaútočit. Ale někdo mu podrazil nohy a on mě nedostal.

Potřebujete vědět, že důvod proč Afričané v této části Afriky mají tolik zvířecích duchů je, že mnoho z nich jsou lovci zvířat. Mají pověru, že jestliže chceš nějaké zvíře úspěšně ulovit, musíš do sebe dostat ducha toho zvířete. Takže se člověk snaží mít ducha toho zvířete, které se snaží ulovit. Např. člověk, který loví lva, dostane lvího ducha.

Je i mnoho jiných. Měli jsme co do činění s duchy divokých kanců, kteří způsobovali, že lidé ryli svými nosy v zemi jako divoký kanec, který něco hledá. Dále tam bylo mnoho hadích duchů. Tito byli převážně v ženách, a když se projevovali, ty ženy ležely na břiše a plížily se jako hadi. Všech těchto duchů jsem byl sám svědkem.

Byl jeden další duch, kterého jsem sám nezažil, ale slyšel jsem o něm vyprávět od jedněch misionářských manželů, kteří organizovali to shromáždění. Později jsem se setkal s tou paní, o kterou se jednalo. Byla to velmi jemná žena – křesťanka, učitelka ve škole, ale její manžel byl lovec slonů. Když přišla k těm misionářům pro vysvobození, oni přikázali tomu slonímu duchu, aby vyšel. Ona okamžitě klesla na všechny čtyři, vylezla otevřenými dveřmi, položila své čelo na malý stromek a pokoušela se stlačit jej dolů. Nebylo to pozoruhodné?

Možná by nějaký dobromyslný západní křesťan mohl říci: „Naše sestra stlačuje ten strom dolů pro Ježíše,“ ale to není to správné vysvětlení. Ten sloní duch v ní způsobil, že dělala to, co sloni pravidelně dělají, totiž že stlačují stromy dolů svými čely. Jakmile byla od tohoto ducha vysvobozena, už neměla žádné nutkání stlačovat svým čelem stromy.

My na západě máme někdy tendenci mluvit o lidech v Africe jako o neznalých a sami sebe považovat za více znalé. Já si však myslím, že v této oblasti zvířecích duchů jsme to my, kdo jsme neznalí, a Afričané jsou těmi, kdo jsou znalými. Oni s takovými duchy žili po celé generace, ale dokud k nim nepřišlo evangelium, s mocí jména Ježíš a Božího Slova, neměli žádný způsob, jak se s nimi vypořádat. Díky Bohu, že dnes mnoho z nich ví, jak s nimi jednat!

Dalším příkladem zpráv, které přicházejí, jsou ty o lidech, kteří se chovají jako psi. Já sám jsem milovník psů, ale myslím si, že psi by měli být udrženi na svém správném místě. Nevěřím, že Duch Svatý kdy způsobí, že někdo štěká nebo pobíhá kolem jako pes.
Jsou některé kroky, které je třeba podniknout, jestliže se stanou takové projevy zvířecích duchů. Takové projevy nemůžeme tolerovat ani podporovat. Ani to vše nemůžeme jednoduše zamést pod koberec a jít dál, jakoby se nic nestalo.

V Matoušovi 12:33 nám Ježíš radí:

„Vypěstujte krásný strom, a jeho ovoce bude krásné, nebo vypěstujte špatný strom, a jeho ovoce bude špatné. Vždyť strom se pozná podle ovoce.“

Kdekoliv je špatné ovoce, pochází to ze špatného stromu. Nestačí zbavit se jen toho špatného ovoce. Musíme také porazit ten špatný strom, který to ovoce nesl. Jestliže to neuděláme, ten špatný strom bude dále produkovat více špatného ovoce.

Tím stromem, který produkuje takovéto zvířecí chování, je nepochybně nějaká forma okultních nebo pohanských praktik. Např. časté projevy zvířecího chování jsou v některých částech Afriky a Indie.

Aby byl ten strom poražen, je nutné, aby ti vedoucí, kteří za to jsou zodpovědní, problém identifikovali, vyznali jej jako hřích a učinili pokání. Nikde v celé Bibli není jediný podklad pro předpoklad, že Bůh odpustí hříchy, které nejsme ochotni vyznat.

Někdo řekl: „Vyznání musí být tak obsáhlé jako prohřešek.“ Jestliže vedoucí tyto věci tolerovali v přítomnosti svých lidí, pak také v přítomnosti těchto lidí je musí vyznat jako hřích a odvolat je. Jinak nebude-li ten špatný strom poražen, bude dál nést špatné ovoce.

Na závěr bych vám rád dal své malé „podobenství“ o mém vztahu s mou manželkou. V tomto podobenství moje žena představuje Ducha Svatého a já představuji Boha. Prosím, rozumějte, že je to velmi jednoduché malé podobenství, a já jsem si plně vědom, že Duch Svatý není manželkou Boha. Takže tady je to podobenství:

Přijde ke mně jeden přítel a řekne: „ Viděl jsem tě tuhle večer s tvou manželkou na pódiu a ona vypadala tak nádherně, tak čerstvě, tak plná Ducha Svatého.“ A já řeknu: „Díky. Taková přesně je.“ Pak, za nějaký čas, ten samý muž přijde a řekne: „Víš, včera jsem viděl tvou manželku v baru, jak popíjí s nějakým chlapem.“ A já řeknu: „Tak to nebyla moje žena. Moje žena je čistá a zbožná žena. Nechodí po barech a nepije s neznámými muži. Moje žena byla včera celý den tady se mnou. Takhle o mojí ženě nemluv!“

Ale on zase za nějaký čas za mnou přijde a řekne: „Víš, včera jsem viděl tvou ženu na pláži koupat se nahoře bez.“ To už se pořádně naštvu. Řeknu mu: „Moje žena nebyla včera nikde poblíž pláže a nikdy by se takhle nevystavovala! Jestli chceš zůstat mým přítelem, budeš muset dojít k tomu, že nebudeš tuhle lehkou, nemorální ženu ztotožňovat s mou manželkou, protože je to pro ni i pro mě urážka. Jestli chceš zůstat mým přítelem, musíš změnit způsob, jak mluvíš o mé manželce.“

Aplikace je samozřejmě následující: Jestliže chceš zůstat Božím přítelem, nemůžeš si dovolit identifikovat Jeho Svatého Ducha jako něco, co je zhýralé nebo nemorální nebo odporné nebo nesvaté, protože to Boha velmi rozhněvá.

Nyní se dostáváme k poslednímu verši, který se v Matoušovi 12:31 – 32. Ježíš říká:

„Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“

Toto je velmi vážné a děsivé varování. Jsme varováni samotným Ježíšem, abychom dávali velký, velký pozor, jak o Duchu Svatém mluvíme, jak Ducha Svatého prezentujeme.

Ježíš používá slovo rouhání a já jsem se rozhodl jej vyhledat v mém řeckém slovníku. Prvotní význam slova rouhat se je ve slovníku podán jako: mluvit povrchně nebo nevhodně o svatých věcech. Takže když mluvíš povrchně nebo nevhodně o Duchu Svatém, nebo nesprávně prezentuješ charakter Ducha Svatého, podle definice jsi blízko rouhání se.

Jestliže jsi někdy něco takového udělal, nebo jsi byl k tomu náchylný, nebo jsi byl spolčený s těmi, kdo to dělají, chci ti nabídnout jednu upřímnou radu: Potřebuješ pokání. Potřebuješ tu věc dát jednou pro vždy s Bohem do pořádku a už se nikdy neprovinit tím, že bys nesprávně prezentoval Božího Svatého Ducha. Protože Duch Svatý je svatý a je Bůh.



2. kapitola
……………………………………………………………

Obsah:

2.kapitola: Pozemský, duševní, démonický
Pochopení lidské osobnosti
Od vzpoury ke spasení
Rozlišení duše a ducha
Od pozemského k duševního a k démonickému
Je nějaký způsob, jak se můžeme ochránit?
Pět hnutí, která sešla na scestí

………………………………………………………………………………………………

2. Pozemský, duševní, démonický

Dnes ráno je naší proklamací 1.Tesalonickým 5:23-24:

A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní.

Budeme navazovat na včerejší večer, kdy jsem udělal, co jsem uměl, abych analyzoval to, co považuji za problém. Dnes ráno chci rozebrat, jak tento problém vyvstává podle Písma. Tohle je velmi důležité, protože tento problém vyvstává stále. Dám vám pět příkladů toho, jak tento problém vyvstal v charismatickém hnutí během posledních padesáti let. Cítím, že jestliže dokážeme problém analyzovat, potom dalším krokem je mu předcházet. Takže doufám, že to, co mám dnes na srdci, je naprosto praktické.


Pochopení lidské osobnosti

Dnes se chci zabývat celkovou lidskou osobností. A obzvláště jejími dvěma složkami. Jestliže nerozumíme sami sobě a tomu, jak jsme stvořeni, máme problém. Celková lidská osobnost je, jak věřím, odhalena ve verši, který už jsme citovali: A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny. Takže celé znamená našeho celého ducha, celou duši a celé tělo.

V 1. Mojžíšově 1. kapitole je napsáno, že se Bůh rozhodl stvořit člověka podle svého obrazu a své podoby (1.Moj.1:26). Jeho obraz by se vztahoval na Jeho vnější vzhled. Je něco ve vnějším vzhledu člověka, co odráží vnější vzhled Boha. Dovolte mi to vysvětlit takto: bylo naprosto vhodné, že Syn Boží měl být zjeven ve formě lidské bytosti mužského pohlaví. Nemohl přijít ve formě dobytka nebo brouka, protože člověk mužského pohlaví, v jistém smyslu, reprezentuje obraz nebo vnější vzhled Boha. Muž si nemusí zahalovat hlavu, neboť je Božím obrazem a jeho slávou… (1.Kor.11:7)

Další použité slovo není obraz, ale podoba. Podoba, jak věřím, představuje vnitřní strukturu Hlavy Boží. Struktura Hlavy Boží je trojitá: Otec, Syn a Duch. Podle této podoby byl člověk stvořen jako trojitá bytost – duch, duše a tělo. Takže člověk reprezentuje jedinečným způsobem Boha pro stvoření, nad kterým jej Bůh ustanovil vládcem: podle Jeho vnějšího vzhledu a v Jeho vnitřní skladbě. My se teď nebudeme zabývat vnějším vzhledem, ale vnitřní strukturou lidské osobnosti, která je trojnásobná: duch, duše a tělo.

Když se vrátíme ke stvoření, můžeme vystopovat původ každé té části. Duch pochází z vdechnutého dechu Božího. Když Bůh dýchl do Adama, vytvořilo to v Adamovi ducha. Slova pro ducha a dech jsou totožná jak v hebrejštině, tak v řečtině.

Tělo byla hlína naplněná božským životem. Duše vznikla spojením ducha a těla. Duše je část, kterou je těžké pochopit. Je to jedinečné, individuální ego – to, co v každém z nás říká: „budu“, nebo „nebudu“. Je obvykle definována jako složenina vůle, emocí a intelektu. Takže, velmi jednoduše řečeno, je tato složenina představena ve třech verbálních prohlášeních: „Chci,“ „Myslím,“ „Cítím“. Toto je přirozenost duše. Ti, kdo jsou hříchem odděleni od Boha, jsou ovládáni svou duší. Když si to rozeberete, tak život a činy přirozeného člověka jsou řízeny těmito třemi věcmi: „Chci,“ „Myslím,“ „Cítím.“

A teď pojďme probrat, co se stalo Adamovi a Evě skrze hřích. Za prvé, jejich duch umřel. Bůh řekl Adamovi v 1.Moj.2:17 : „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti (v angl. verzi: zemřeš). Adam nezemřel fyzicky více než 900 let, ale zemřel duchovně v tu chvíli, kdy neposlechl Boha.

Zároveň se Adamova duše stala rebelem. Musíme mít stále na mysli to, že každý Adamův potomek, ať muž či žena, má v sobě přirozenost rebela. To je náš největší jednotlivý problém. Z tohoto důvodu nestačí mít jen odpuštěné naše hříchy, i když už to je úžasné. Ale ten rebel musí být usmrcen, a to je součást ustanovení evangelia.

Pojďme se jen podívat na dvě pasáže v Efezským, které pojednávají o obou těchto stavech: smrti ducha a vzpouře duše. V Efezským 2:1-3 říká Pavel věřícím, kteří se stali živými v Kristu:

Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá přestoupení a pro své hříchy, /Oni nebyli fyzicky mrtví, ale mrtví duchovně v jejich přestoupeních a hříchách. A bylo to nové narození, které je přivedlo zpět do života. Pak je napsáno o těchto hříchách:/ v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu /to je Satan/, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti. Mezi nimi jsme kdysi i my všichni /včetně apoštola Pavla/ žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.

Toto je obraz celé lidské rasy ve vzpouře vůči Bohu, a kvůli této vzpouře, mrtvé v přestoupeních a hříchách. Toto je výsledek hříchu. Duch umře; duše se stane rebelem ve vzpouře vůči svému Stvořiteli.
Co se stane tělu? To se stane tím, co Bible nazývá pomíjitelným. Znamená to, že podléhá nemoci, stárnutí, a nakonec smrti. Ale, jak už jsem řekl, Adamova smrt fyzicky nenastala po více než 900 let. Smrt, kterou Adam zakusil, když neposlechl Boha, byla pravděpodobně tím, co Bible nazvala první smrtí. Nová Smlouva potom hovoří o druhé smrti (Zjevení 20:6,14), a věřím, že tou je konečné oddělení rebelujícího ducha a duše od Boha navždycky.


Od vzpoury ke spasení

Tak, a teď co se stane, když jsme spaseni? S naším duchem? Je oživen. Stali jsme znovu živými v duchu, v Kristu. Pojďme přečíst Efezským 2:4-5:

Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá přestoupení, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni – a spolu nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši…

Takže, Bůh nás obživil. To není vše, co udělal. Nemáme čas to tu rozebírat, ale On nás také vzkřísil, a pak nás posadil na trůn. Všechno tohle je v minulém čase. Takže, jestliže to dokážeme přijmout, tak duchovně jsme posazeni s Kristem na trůnu. Ale to, co tu chci teď zdůraznit je: byli jsme obživeni!

Teď, duše je skrze pokání smířena s Bohem. Je velmi důležité zdůraznit pokání. Rebel nemůže být smířen s Bohem, dokud zůstává rebelem. Takže jednou z věcí, která je v pokání obsažena, je to, že odložíme svou vzpouru. Mnozí lidé, kteří prohlašují, že jsou znovuzrození a spasení, se ve skutečnosti nikdy nezřekli své vzpoury. Mají vnější formu křesťanství, ale ta vnitřní skutečnost chybí. Pojďme se na chvíli podívat do Římanům 5:1:

Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Byli jsme ve válce proti Bohu. Nyní jsme byli ospravedlněni skrze víru – máme pokoj s Bohem. Potom ve verši 11 je napsáno:

A nejen to, chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření.

Vedli jsme s Bohem válku; nyní jsme usmířeni.

Tak, a co se stane díky spasení s tělem? Stane se chrámem pro Ducha Svatého. Myslím, že toto je velmi důležité. Spousta věřících si neuvědomuje, že naše těla jsou chrámy Ducha Svatého, a že s nimi máme jednat s úctou. V 1.Kor.6:19-20 Pavel začíná: Nebo nevíte…?, fráze, kterou musí alespoň půl tucetkrát použít. Moje pozorování je, že pokaždé, kdy říká: nebo nevíte…?, většina křesťanů neví.

Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní Svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.

Pojďme si tedy shrnout, co se stane skrze spasení:

Náš duch je obživen.
Naše duše je smířena s Bohem.
A naše tělo je učiněno chrámem pro Ducha Svatého a také se stává způsobilým pro první vzkříšení.

Ve Filipským 3:10-11 Pavel říká, že je naše tělo učiněno způsobilým pro první vzkříšení a že právě to je cílem jeho křesťanského života:

…a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých.

To slovo zde použité znamená ven-vzkříšení, ne to konečné, kompletní vzkříšení, ale to vzkříšení týkající se pouze opravdových věřících. Vždycky se mě dotkne to, že to Pavel nepovažuje za samozřejmost. On řekl: „Mým cílem je žít tak, abych měl kvalifikaci pro první vzkříšení.“ Já si opravdu nemyslím, že bychom to měli považovat za samozřejmost. Záleží to na tom, jak žijeme.

Tak, a jaké jsou funkce těchto tří elementů? Za prvé, duch. Duch je schopen přímého společenství s Bohem a uctívání. Je to část člověka, která má původ v Bohu a může se vrátit k Bohu skrze společenství a uctívání. Toto je dáno v 1.Kor. 6:17, velmi důležitém verši:

Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch.

Podle mého názoru by bylo naprosto nesprávné říci jedna duše. Je to jeden duch. Když se na to podíváte v kontextu, Pavel zde hovoří o muži spojeném s prostitutkou a říká, že je to fyzické spojení, ale hovoří tu ve skutečnosti o duchovním spojení. Když se na tento obrázek podíváte, je zřejmé, že to je velmi reálné spojení. Ale je to pouze duch, který se může spojit s Bohem. Duše nemůže, tělo nemůže. Věřím, že kvůli tomu duch, a jenom a pouze duch, je schopen opravdového uctívání. V Janovi 4:23-24 Ježíš říká:

„Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele/Tohle je pro mě překvapující prohlášení. Všemohoucí Bůh, který stvořil svět, hledá lidi, kteří Ho budou uctívat. A pak je napsáno:/ Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“

Duch je ten prvek v nás, který je schopen uctívání. Duše je schopná chválení a díkůvzdání. Ale věřím, že pouze duch může Bohu nabídnout uctívání, které je přijatelné.

Co se stane s duší? Duše je prvek, který činí rozhodnutí, a skrze obnovení je duše schopná se správně rozhodovat. David říká v žalmu 103: Dobrořeč má duše Hospodinu. Mluvil ke své duši. Která jeho část mluvila k jeho duši? Jeho duch! Jeho duch cítil potřebu dobrořečit Hospodinu, ale jeho duch nemohl, dokud jeho duše nezaktivovala jeho tělo. Takže duch v tomto současném stvoření pohybuje tělem skrze duši. K tomu se ještě za chvíli vrátíme, protože Nová Smlouva hovoří a tělu duševním a tělu duchovním.

Když použiji velmi hrubý příklad, myslím, že duše je jako rychlostní páka v autě. Sedíš na místě řidiče, zapneš motor, ale abys to auto rozjel, musíš použít řadicí páku. Řadicí páka je duše. Duch je tam, ale bez duše to auto nerozjede.

Mým cílem tady z toho všeho je dostat se na místo, kde budeme umět rozlišit mezi duchem a duší, ale to není snadné. Ve skutečnosti je jen jediný způsob, jak to můžeme efektivně udělat. Najdeme jej v Židům 4:12:

Neboť živé je slovo Boží, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, klubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.

Všimněte si slova až. Boží Slovo je jediný nástroj, který je dostatečně citlivý a dostatečně ostrý, aby pronikl a rozdělil duši od ducha. Žádným jiným způsobem nemůžeme pochopit rozdílné funkce duše a ducha a vztah mezi nimi, než skrze Slovo Boží. Nemůžeš se spoléhat na svůj vlastní rozum, na své pocity. Nejsou spolehlivé. Jediným spolehlivým rozsuzovačem je Boží Slovo. Abychom však mohli Boží Slovo jako rozsuzovače používat, jsou dány dvě podmínky. Najdeme je v Židům 5:13-14, kde pisatel hovoří o rozdílu mezi zralými a nezralými křesťany.

Neboť každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně./Ti, kdo se živí pouze mlékem, jsou ještě nemluvňata. Pak pokračuje:/ Pro dokonalé /nebo pro zralé/ je však tuhý pokrm, pro ty, kdo mají smysly návykem /způsobem života, v ang. tréninkem / vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého.

Jinými slovy, rozpoznání není něco, co bychom mohli považovat za samozřejmost. Přichází pouze cvikem, a přichází pouze tehdy, jestliže přijímáme celou radu Boží skrze Jeho Slovo. Jestliže žijeme jako nemluvňata jen z mléka, nemáme tu schopnost rozlišovat. A jestliže jsme již z tohoto vyrostli, ještě stále nemůžeme rozlišovat, pokud to nebudeme cvičit.

Rád bych vás vyzval otázkou: Procvičujete se v rozpoznávání? Myslím, že sám o sobě mohu říci, že do jisté míry rozpoznávání procvičuji. Když se dostanu do nějaké situace, vystrčím svou „duchovní anténu“ a položím si otázku: „Jaké duchovní síly působí v této situaci?“ Když poslouchám nějaké kázání, neposlouchám pouze slova, ale snažím se rozpoznat ducha, který skrze ta slova přichází.

Ale toto přijde pouze tréninkem. Jestli jen nepozorně a nedbale procházíš, nebudeš mít schopnost rozlišovat. Věřím, že rozpoznávání musíme trénovat v každé situaci. Věřím, že rozpoznávání by měla být stejně pravidelná část našeho duchovního života jako modlitba. Jinak budeme mít problém.


Rozlišení duše a ducha

Nyní chci mluvit o rozdílu mezi duchovním a duševním a pokusím se ho ilustrovat na následující tabulce:

Jazyk Podstatné jméno Přídavné jméno

Řečtina pneuma pneumatikos
Angličtina duch duchovní
Řečtina psuche psuchikos
Angličtina duše duševní

Abyste to pochopili, musíte jít za hranice překladu. Pokusím se vysvětlit proč. V této tabulce máme nejprve řečtinu, pak angličtinu, pak řečtinu, pak angličtinu. Máme nejdříve podstatné jméno, pak přídavné jméno. Když to vidíte napsané, ten vztah je zřejmý.

Řecké slovo pro ducha je pneuma, ze kterého máme anglické slovo pneumatic – což je vrtačka poháněná vzduchem. Je to proto, že pneuma znamená „dech“, „vítr“ a „duch“. Přídavné jméno od pneuma je pneumatikos. Jak je překládáme do angličtiny? Víme, že pneuma je „duch“. Takže samozřejmě je anglické přídavné jméno …co? Duchovní. To je správné. Není jiná volba.

Teď se dostáváme k řeckému slovu pro „duši“ a tady máme problém: řecké slovo pro duši je psuche, ze kterého dostáváme nespočet různých slov jako psychologický, psychiatr nebo psychosomatický. Psychiatr je doktor pro duši, protože iatros je řecké slovo pro doktora.

Dobře, máme psuche a přídavné jméno je psuchikos. S překladem podstatného jména váhat nemusíme – je to „duše“. Ale co přídavné jméno? Problém je, že angličtina nemá slovo „duševní“. Věřím proto, že musíme vytvořit slovo, abychom mohli Bibli správně přeložit. Jak tomu já rozumím, tak v němčině, holandštině, dánštině, švédštině i norštině, ve všech těchto jazycích je slovo pro „duševní“ Ale angličtina pokulhává bez nezbytného slova k vyjádření tohoto velmi důležitého rozdílu.

Teď vezmu všechna místa v Nové Smlouvě, kde je slovo psuchikos nebo „duševní“ použito a pokusím se vyjádřit rozdíl mezi duchovním a duševním.

Za prvé, vezmeme tři příklady, kdy je slovo „duševní“ použito pro fyzické tělo, čemuž je možná trochu obtížné porozumět. Díval jsem se do pěti překladů a našel jsem pro překlad slova psuchikos různá slova použitá v různých verzích. V originální verzi King James používají „přirozený“ nebo „smyslový“. V New King James také používájí „přirozený“ nebo „smyslový“. Ale pod čarou tato verze používá „světský“. V New American Standard používají „přirozený“ a pod čarou „neduchovní“ a konečně „se světskou myslí“. V New International Version používají „bez ducha“, přirozený“, „neduchovní“, a potom větu „následují svůj přirozený instinkt.“ Vidíte, že jestliže nepůjdeme dál než jen k anglickým překladům, nedokážeme opravdu uchopit toto zásadní rozlišení mezi tím, co je duchovní, a tím, co je duševní.

Nyní se podíváme na tři případy, kdy je slovo duševní použito pro tělo, v 1.Kor.15:44 (dvakrát) a 46. Nikdy jsem neslyšel nikoho jiného o tomto diskutovat, ale dám vám, jak tomu rozumím já, a vy to můžete přijmout i odmítnout, podle toho, jak se vám hodí. Ale jedná se o trvalý problém, protože Pavel říká v 1.Kor.15:44, ohledně vzkříšení: Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Je-li tělo duševní, je také tělo duchovní. Určitě si všimnete, že je vždy kontrast mezi duševním a duchovním. Je duševní tělo a je duchovní tělo.

Pak ve verši 46 Pavel říká: Ale ne nejprve duchovní, nýbrž duševní, a potom duchovní. Takže naše současné tělo je duševní; naše vzkříšené tělo bude duchovní. Rozumím tomu tak, že už nebudeme potřebovat tu „řadicí páku.“ Náš duch se jednoduše rozhodne, kam se má jít, co říct, co dělat, a stane se to! Tělo bude řízeno duchem.

V Ezechieli, 1.kapitole, máme obrázek některých bytostí, které bychom mohli považovat za mající duchovní těla. Pro mě je to vzrušující, protože při vzkříšení budeme mít tělo jako má Ježíš. Prostě půjdeme tam, kam chceme. Žádné problémy s duší.

V Ezechieli 1:12 je napsáno o cherubech: Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely. Ony mají duchovní těla; prostě jdou tam, kam chce jít duch. A ve stejné pasáži, ve verši 20: Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola.

Takže takhle tomu rozumím já. Duchovní tělo je tělo, které je přímo motivováno a řízeno duchem. Je to jako auto, ve kterém prostě zapneš motor a ono jede, kam chceš a jakoukoli rychlostí chceš. Nemusíš si dělat starosti s řadicí pákou.

Toto jsou tři případy, kdy je slovo psuchikos použito o těle. Žádný mně známý anglický překlad nepoužívá slovo duševní. Ten rozdíl je následně zamlžen.

Teď se pojďme podívat na jiná místa, kde je slovo psuchikos použito. Tady přicházíme do bodu, kde nastává jasný konflikt mezi duševním a duchovním. V 1.Kor.2:14-15:

Duševní /v angl. verzi: přirozený/ člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně. Duchovní člověk však posuzuje všechno a sám není od nikoho posuzován.

Takže duševní člověk není v souladu s Duchem. Nemůže přijímat věci Ducha; nemůže jim rozumět. Můžete mluvit s vysoce vzdělanými intelektuály a oni nemají žádnou schopnost rozumět čemukoliv z věcí Ducha, protože fungují pouze v oblasti duše. Toto je důležité, protože z toho vyplývá, že existuje, v určitém smyslu, odpor mezi duchovním a duševním.

Nyní půjdeme do listu Judova, verš 19, což je dost objasňující verš. Zde se hovoří o lidech, kteří ve sboru dělají potíže: To jsou ti, kteří vytvářejí rozdělení, lidé duševní, kteří nemají Ducha. Ale jsou velmi zřejmě součástí církve, protože působí rozdělení. Takže v církvi máme jak ty, kdo jsou duchovní, tak ty, kteří jsou duševní.


Od pozemského k duševnímu a k démonickému


Nejvýznamnějším veršem z toho všeho je Jakub 3:15, kterým se budu zabývat podrobněji. Jakub zde hovoří o jistém druhu moudrosti:

To není moudrost sestupující shůry, ale pozemská, duševní /v angl. pocitová/, démonská.

Už jsme došli k závěru, že pocitová je duševní. Takže existuje určitý druh moudrosti, která je duševní. Je tu určité odstupňování, klesání ve třech stupních: nejprve pozemská; za druhé duševní; za třetí démonická. Věřím, že toto je hlavní způsob, jak se démoni dostávají do Božího díla… do Božího lidu… do Boží církve. Je to skrze tento postup od pozemského k duševnímu a k démonickému.

Pojďme to teď rozebrat. Co znamená být pozemský? Věřím, že pro křesťana to znamená, že je náš pohled úplně omezen na tuto zemi. Neumíme vidět za hranici této země. Vše, co očekáváme od Boha díky spasení jsou věci, které se týkají tohoto života: prosperita, uzdravení, úspěch, moc – a kdo ví, co ještě. Věřím, že toto vše je duševní.

Dám vám několik příkladů lidí, kteří ne