Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[Jiří Šitner]

Rád bych se s vámi rozdělil o moje zážitky z našeho posledního výjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu. Z Domažlic jsme vyjeli v pátek 15. prosince v 10.30 dopoledne. Na cestě nás ještě čekala zastávka v Brněnském TWR rádiu, kde jsem měl rozhovor o Ukrajině. Na slovensko-ukrajinské hranice jsme dorazili zhruba v 5.15 v sobotu ráno. Před vánocemi odjíždělo mnoho Ukrajinců z České republiky na svátky domů. Ve frontě bylo možno pozorovat plně naložená auta s českými značkami a posádkou mluvící ukrajinsky. Navíc se v sobotu ráno mnoho Slováků vydalo na tzv. bazar (trhy) do Užgorodu. Náš konečný stav stání na hranicích byl 6,5 hodiny. Odbavení na hranicích proběhlo bez jakýkoliv problémů.

Do Cholmovce, cíle naší cesty, jsme dorazili pozdě odpoledne a byli jsme přivítáni paní Irou Zeldi (vdovou po zemřelém pastorovi Michalovi Zeldim). Na cestě jsme i se zastávkou v Brně a s frontou na hranicích strávili celkem neuvěřitelných 29 hodin. Po tak dlouhé době strávené na cestě nám přišel vhod dobrý pozdní oběd. Po obědě a krátkém rozhovoru jsme se odebrali do vedlejšího pokoje, kde jsme si dvě hodinky pospali. Sobotní večer jsme strávili s rodinou Zeldi, a protože jsme se neviděli několik měsíců, bylo o čem povídat.

V neděli ráno bylo v Cholmovci shromáždění. Sborový domeček, který koupil sedlák ze sboru za jednu krávu, byl plný. Během chval nám přišlo několik slov poznání, která se týkala problémů a nemocí přítomných. Na odpoledním shromáždění mládeže byli tři mládežníci naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky. Druhé shromáždění cholmoveckého sboru se konalo na pravoslavný svátek svatého Mikuláše v úterý 19. prosince. Možná vás mate toto datum, ale všechny oficiální církevní svátky se na Ukrajině konají podle pravoslavného kalendáře. Někteří obyvatelé Zakarpatské oblasti, jako například lidé maďarské národnosti, slaví vánoce a ostatní svátky podle našeho kalendáře, a nebo slaví tyto svátky dokonce dvakrát. Na Mikuláše bylo v Cholmovci a ostatních vesnicích, které jsem toho dne ráno projížděl, opravdu živo. Mnozí spěchali na pravoslavně či řeckokatolické bohoslužby. Na ulicích bylo nejen plno lidí, ale také plno bahna. Na shromáždění jsme se brodili v blátě, které se místy podobalo bažinám. Shromáždění se konalo raději dopoledne, protože večer by se při absenci veřejného osvětlení v místě modlitebny na toto místo pravděpodobně nikdo alespoň trochu čistý nedostal. Na obou ukrajinských shromážděních se Bůh zjevně dotýkal některých lidí, a to jak při modlitbách, tak i při kázání. Někteří svědčili o uzdraveních, která jsme však nemohli lékařsky ověřit. Během celého výjezdu jsme mohli zaznamenat více slov týkajících se uzdravení z různých konkrétních nemocí. Tyto vjemy nám přicházely jak na shromážděních, tak i na různých návštěvách a při rozhovorech s lidmi.

Kromě shromáždění v ukrajinském sboru v Cholmovci jsme dvakrát sloužili v romském sborečku ve 3 km vzdáleném Černotisovu. Romský tábor leží na okraji vesnice. Místní obyvatelé zde žijí v pro nás nepředstavitelních podmínkách. Shromáždění se konalo v domečku, který je postaven, lépe řečeno „slátán“, z takzvaných vepřovic. O nějakých stavebních povoleních či kolaudacích nemůže být na těchto místech ani řeč. Můj zápaďácký nos těžko snášel kouř, který se linul ze špatně tahnoucích kamen. Po shromáždění mně pálelo docela slušně v krku. Uprostřed chudoby, špíny, zápachu a vší jsme prožívali Boží lásku a přítomnost. Modlili jsme se za lidi, na kterých nikomu kromě Boha v tomto světě nezáleží. Za lidi, kteří žijí doslova takzvaně „z ruky do huby“. Mnozí neumějí číst a psát, někteří mluví jen maďarsky. Právě na těchto místech vždycky znovu a znovu prožívám moc jednoduchého prostého evangelia, které je mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří. A také si více uvědomuji, co je to za obrovský dar mít věčný život. O co více smutku, bídy, smrti a beznaděje, o to více je na tomto místě radosti z evangelia. Nakonec druhého shromáždění vyvstal pro místní docela těžký problém. Chtěli nám dát nějaké dárky, a tak oběhli celý tábor, aby pro nás tři něco sehnali. Mnozí z nich by nám, kteří žijeme v poměrném dostatku a hojnosti, neměli materiálně opravdu co dát. Za to nám ale mohou ukázat jednu věc: moc evangelia na takových místech funguje a lidé jsou zde zachraňováni pro věčný život. A je privilegium moci na takových místech sloužit a pozorovat, co zde Bůh před vašima očima dělá.

Během dnů strávených v Cholmovci a Černotisovu jsme navštívili také „naši“ babičku v Sasovu. O této „babušce“ jsem psal ve svých předchozích dopisech. Dále si pilně čte svoji Bibli a má radost z každého křesťana či křesťanky, kteří navštíví její dům.

Ve středu 20. prosince odpoledne jsme se se všemi rozloučili a odjeli do Užgorodu k našim přátelům z organizace Život, kteří slouži Židům v Užgorodu a Zakarpatské oblasti. I s nimi jsme strávili pěkný čas. Ve čtvrtek 21. prosince jsme vyrazili směrem k domovu. Domů jsme přijeli v pátek 22. prosince ve 12.30 po obědě. Celý náš výjezd se obešel bez jakéhokoliv většího problému. Chtěl bych tímto poděkovat všem, kteří jste se za nás modlili.



Při našem výjezdu jsme mohli předat finanční pomoc rodině Zeldi, rodině romského pastora Kolji Repljuka, ostatním potřebným v těchto sborech, a také jsme mohli nechat nějaké peníze na léky a potřebné lékařské zákroky. Všem vám, kteří jste darovali peníze na projekt

350 – pomoc v Cholmovci a nebo projekt 400 – zapomenutí služebníci, děkuji tímto dopisem za vaši štědrost a ochotu ku pomoci.



Do Cholmovce, Sasova a Černotisova znovu pravděpodobně pojedeme v květnu tohoto roku. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém pastorovi Michalu Zeldim, rodinu romského pastora Kolji Repljuka či další potřebné v Cholmovci a okolí, můžete poslat váš finanční příspěvek: