Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[Jiří Šitner]

Myši nám běhaly za hlavou

Tento měsíc ( prosinec 2007 ) je to přesně 13 let, co jsem poprvé přijel na Ukrajinu. Chtěl bych proto na začátku tohoto článku poděkovat Bohu za to privilegium, že mu mohu být na Ukrajině k dispozici, a také za Jeho ochranu a věrnost ve všech těžkých situacích.
Za těch posledních 13 let jsme na našich výjezdech prožili mnoho radostí, vítězství, ale také mnoho těžkostí, proher a zklamání. Toto všechno ale k misijní práci patří. Ukrajina z prosince roku 2007 se hodně liší od Ukrajiny z prosince roku 1994. Jedna věc ale zůstala stejná: lidé zoufale potřebují poznat Boha a být zachráněni ze svých hříchů. Navíc je dle mého názoru situace ukrajinské církve z konce roku 2007 podobná situaci církve v Česku: Většina našich i ukrajinských sborů je ve stagnaci, duchovním spánku a úpadku. Proto zoufale potřebujeme Boží zásah a probuzení.
Našemu poslednímu výjezdu, který se měl původně konat na začátku října,předcházely zdravotní těžkosti v naší rodině. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že již na Ukrajinu v tomto roce nepojedu. Někdy v září jsem šel po domažlickém náměstí a měl jsem dojem, že slyším Boží hlas, jak mi říká: Tvoje nohy v tomto roce stanou v Cholmovci. Potom se ale zdravotní situace v naší rodině znovu zhoršila a já začal pochybovat, jestli jsem opravdu slyšel Boží hlas. Řekl jsem Pánu, že jestli chce, abych jel, musí mi to dát jasně vědět. Asi 14 dní před naším odjezdem jsme s mou ženou nezávisle na sobě prožili, že mám jet. A nelituji, že jsem Pána Boha poslechl. Ve zbytku tohoto článku bych se s vámi rád rozdělil o moje zážitky z našeho posledního výjezdu.
Z Domažlic jsme vyjeli ve 2 hodiny odpoledne ve středu 28. listopadu. Po všech možných termínových zvratech vyvolaných nemocí v naší rodině jsme nakonec vyrazili tři: Jirka, Martin a moje maličkost. Cesta probíhala bez jakýchkoliv vážnějších problémů, jen v Popradu jsme si u jednoho supermarketu vzali kus papíru z krabice a dali ho na náš chladič, abychom se více ohřáli. Při průjezdu pod Tatrami byla totiž venku docela zima. Ráno ve čtvrtek 29.11. jsme se ocitli na slovensko – ukrajinské hranici. Po průjezdu slovenskou celnicí jsme dorazili k první ukrajinské závoře. Jelikož v „budce“ u závory nikdo nebyl, jeli jsme odvážně dál a stoupli jsme si do krátké fronty před ukrajinskou pasovou kontrolu. Když jsem pozoroval, jak pasováci odbavovali auta přede mnou, uvědomil jsem si, že nemáme identifikační kartičku, kam se píše adresa osoby, ke které jedete, a cíl vaší návštěvy. Tato kartička je Ukrajinci nazývaná „talončik“. Říkal jsem si: Asi dostaneme vynadáno. Když se mě pracovnice pasové kontroly ptala, proč nemám talončik, řekl jsem jí, že u závory nikdo nebyl. Byli jsme posláni zpět k závoře. Po dotazu pracovníka v „budce“, proč jsem si od něho nevyzvedl talončik, jsem po pravdě řekl, že tam nikdo nebyl a já si naivně myslel, že je tato povinnost je již zrušena. Dostal jsem vynadáno a příkaz vrátit se i s autem, a tak jsem šel znovu na pasovou kontrolu, ale příkaz návratu i s autem nebyl touto vyšší úřední instancí potvrzen. Potom následovalo několik horkých telefonních hovorů mezi pracovnicí pasové kontroly a mužem v „budce“. Nakonec odstavili naše auto stranou. Úředník z „budky“ mně začal tykat a ještě více nadávat, a tak jsem mu řekl, že jsem kazatel, a prostě jsem se nedal. On mi na to řekl: Mně je úplně jedno, co jsi. Vytouženou kartičku nám zhrzelý úředník nakonec nedal. Hodná paní pasovačka se nad námi smilovala a došla pro talončik sama. Po té následovala celní kontrola. Po mé odpovědi na dotaz, kdo jsme a co budeme na Ukrajině dělat, následovala otázka: a co budete kázat? A já odpověděl krátce: Evangelium. Potom následovala ironická věta: Tak jděte kázat, a my jsme radostně nasedli do auta a vyjeli směrem k poslední závoře. Tam nám řekli, že nám schází razítko pasové kontroly na dalším talončiku, a proto jsem se vydal pěšky pro razítko rusky zvané „pečaťka“. Byl jsem opět důrazně vrácen, že musím jet nazpět i s autem. A tak jsem otočil auto a skryl se mezi kamióny, abych neměl problémy s dalšími pracovníky na ukrajinské celnici. Došel jsem pěšky zbytek cesty k celní službě. Můj starý známý celník se se mnou nebavil a jen mi ukázal na muže v další kanceláři, který mi dal vytoužené razítko. Po té jsme již přejeli hranice bez dalších problémů. Ke konci naší hraniční anabáze mně již docházela trpělivost a hromadil se hněv. Můj spolubojovník Jirka se modlil: Pane, my jim odpouštíme. To mě zastavilo a po průjezdu hranicí jsem činil pokání z mojí pýchy. Když zmáčkneš křesťana, tak poznáš, co v něm ještě je.
Okolo půl desáté dopoledne jsme přijeli domů ke Koljovi Repljukovi, který má na starosti romský sbor v Černotisovu. Nastěhovali jsme k němu Jirku a asi po hodince rozhovoru pokračovali do Cholmovce k paní Iře Zeldi. Po rozhovoru a dobrém obědě jsme si asi na hodinku a půl „dáchli“. Ira se má dobře, doma s ní zůstaly jen dvě děti: nejmladší Samuel a nejstarší Táňa. Michal a Irka mají již svoje rodiny a Stasja studuje ve 300 kilometrů vzdálené Kolomyi. Domů jezdí přibližně jednou za šest neděl. Paní Ira byla velice vděčná za peníze, které jsme jí předali. Bez peněz z Česka by tato rodina živořila a děti by nemohly studovat na vysokých školách.
Večer jsme jeli na shromáždění do romského tábora. Na shromáždění, které probíhalo v malém domečku, jsme uprostřed špíny a chudoby znovu prožívali Boží přítomnost a také Boží lásku k těmto lidem. K tamním lidem se musí mluvit velice jednoduše. Většina z nich neumí číst a psát a zbytek jen částečně. Musel jsem zahodit všechno svoje „kazatelské umění“, které uprostřed těchto Romů prostě nefunguje. Na druhém shromáždění v táboře v neděli večer jsem prožil, že je to výsada přinášet evangelium těmto zapomenutým a nevzdělaným lidem. Vzpomněl jsem si na Moravské bratry a na vylití Ducha svatého v Ochranově v roce 1727. Moravští bratři chodili k podobně zapomenutým lidem. Stejně jako oni jsem se jednoduchým jazykem snažil přinášet poselství o Božím Beránkovi, který trpěl na kříži za ně a jehož krev je obmývá od jejich hříchů. Také jsem prožil, že obrácení člověka je opravdový zázrak, opravdové duchovní vzkříšení. Bez Boží moci je těžké kázat lidem, jak vzdělaným, tak i nevzdělaným. Vzdělaný i nevzdělaný, chudý i bohatý je ve své přirozenosti ve vzpouře vůči Bohu. Bůh se musí člověka dotknout, aby porozuměl a přijal evangelium. Je opravdu těžké popsat, co jsme prožívali na hliněné podlaze uprostřed zápachu, bídy a špíny, ale po tomto zážitku mám novou touhu modlit se za nové vylití Ducha svatého – nové Letnice. V romském táboře jsme také rozdávali potraviny, které jsme koupili za peníze vybrané ve sboru KS Brandýs nad Labem. Každý člen sboru dostal pytel brambor, pytel zelí, 10 kg mouky, 4 kg těstovin a 2 kg cukru. Rozdané potraviny pomohou alespoň trochu přežít těmto chudým lidem zimu. Rozdávání potravin probíhalo pokojně bez jakýchkoliv sporů a hádek, což je na romský tábor opravdu pozoruhodná věc.
Na prvním shromáždění v Cholmovci v pátek večer vyprávěl Jirka o své návštěvě Izraele a promítal fotografie. Modlili jsme se také za potřebné lidi a padlo několik prorockých slov. V neděli dopoledne jsem měl kázání na téma: Konflikt zájmů, kde jsem mluvil z proroka Agea o konfliktu mezi našimi a Božími zájmy. Odpoledne jsem mluvil na cholmovecké mládeži na téma: Jak plavat proti proudu. Zmínil jsem se o konfliktu křesťanských hodnot s hodnotami současné společnosti a snažil se mladé lidi povzbudit k horlivému a radikálnímu životu s Bohem. Cholmovecká mládež je v současnosti v úpadku a zůstalo jen „pár věrných“. Velkým problémem, a to zvláště pro dívky, je hledání životního partnera. Dívka přes dvacet let je v Cholmovci již „stará“, a proto několik děvčat odešlo ze sboru a vzalo si nevěřící muže. Jiné sice do sboru dochází, ale jejich aktivita postupně slábne.
Kromě shromáždění jsme navštěvovali cholmovecké křesťany v jejich domácnostech, povídali si a modlili za jejich potřeby. Navštívili jsme také Larisu, která má pět dětí a manžela alkoholika, který se o rodinu moc nestará. V době naší návštěvy u ní byla její maminka, která nám říkala, že situace s Larisy manželem není tak zlá, protože když přijde v pohrouženém stavu domů, nikoho nebije, ale jde hned spát. Na této větě jsme si uvědomili, jak těžké je postavení žen v zakarpatských vesnicích, když považují za „štěstí“, že je manžel alkoholik nebije. Byli jsme také na návštěvě u „naší babušky“v Sasovu. Stále si věrně čte Bibli a modlí se. Když byla malá, přišla na podzim roku 1944 na tehdejší Podkarpatskou Rus sovětská armáda. Rusové jim sebrali všechno jídlo a ona zakusila hlad. „Babuška“ nám dále vyprávěla, jak se snaží předzásobit se potravinami na zimu, protože má díky zážitkům z dětství stále strach z hladu.
Hned první noc nás v Cholmovci obtěžovaly myši, které běhaly všude kolem nás. Jedna z nich se dokonce „vloupala“ do igelitky, kde jsem měl chleba z cesty. Můj spolubydlící Martin si zpočátku myslel, že tyto divné zvuky dělám já, ale když po mém probuzení škrábání nepřestávalo, vrhl se na igelitku a vychodil ji i s myší oknem ven na dvůr. Žel, myši ani potom nedaly pokoj a jejich přebíhání za našimi hlavami nás obtěžovalo nejen po zbytek první noci, ale po celou dobu našeho pobytu. Druhou noc jsme krátce po zalehnutí dostali oba zimnici, která byla následována několikadenním průjmem, a proto jsme svorně chodili, či lépe řečeno se vlekli na suchý záchod na dvoře. Veškerá romantika života v zapadlých ukrajinských vesnicích mně v této noční době padla. Průjem je vzhledem k neustálým návštěvám, častým shromážděním, suchým záchodům, tučné stravě a jiné hygieně, než na kterou jsme doma zvyklí, v Cholmovci a Černotisovu věc dosti nepříjemná. Při těchto nepříjemných zážitcích jsem vyznával verš z listu Galatským 2:20: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Zajímavé bylo, že ačkoli nám po nocích bylo zle, ráno jsme mohli vždy vstát a plnit všechny naše úkoly. Připadal jsem si, jako bych žil ne ze své, ale z Boží síly.
V pondělí večer 3. prosince začalo závěrečné dějství našeho výjezdu. V 19 hodin jsme vyrazili na zpáteční cestu. Okolo 22. hodiny jsme chtěli být na ukrajinsko-slovenských hranicích. Silně pršelo. Asi 41 km za Cholmovcem nám najednou přestalo jet auto. Dotlačili jsme je k nedaleké benzíně, na Ukrajině zvané „zaorávka“. Přivítal nás ukrajinský kamioňák, který nám řekl, abychom se nebáli, že banditi již na cestách nejsou. Já jsem k tomu z legrace dodal, že teď jsou v podnikání a politice, načež mi přikývl a všichni jsme se zasmáli. Naše opravářské schopnosti nestačily ani na to, abychom zjistili příčinu poruchy. Na benzíně jsem se snažil tamní obsluze vyložit naši nepříjemnou situaci. Žel, nikdo se mě nevšímal a všichni dělali, jako bychom tam nebyli. Po chvíli mi jeden muž, který tankoval benzín do svého auta, nabídl pomoc. Slíbil, že zajede pro opraváře do nejbližší vesnice a za chvíli přijede. Čekali jsme hodinu a po muži jako by se slehla zem. A tak jsme se střídavě modlili, byli zoufalí, mudrovali a zase se modlili. Do toho pršelo a byla nám zima. Byli jsme přibližně 30 km před Mukačevem, sto tisícovým městem, kde mám několik známých, jejichž čísla jsem měl ve svém mobilu. Vzhledem k pozdním hodinám měli již většinou vypnuté telefony. Dovolal jsem se Tamaře, která byla před deseti lety na práci u nás v Domažlicích a chodila k nám do sboru. Ta zkontaktovala pastora svého sboru, který pro nás nakonec přijel se sborovou dodávkou. Jirka s Martinem přesedli do dodávky a já zůstal za volantem našeho Favorita. Jirkovi omylem přivřeli dva prsty do dveří, a proto zajel bolestí do auta. Po chvíli se naštěstí ukázalo, že to není nic vážného, a on s nimi mohl začít normálně hýbat. V noci jsme dorazili, lépe řečeno byli dotáhnuti do Mukačeva. Auto jsme odstavili na dvoře u sborové budovy a nás odvezli k Tamaře domů. V Mukačevě jsem zažil věc dle mých zkušeností za posledních třináct let nevídanou: Když naši hostitelé uviděli moje nepřestávající střevní potíže, nabídli mi jako „lék“ ořechovici, kterou jsem do sebe po chvíli „kopl“. Evangelikální křesťané na Ukrajině vzhledem k tamním problémům s alkoholem jsou zásadně abstinenti. Hned po užití mého „léku“ jsme jeli do sboru k setkání s tamním pastorem. Velice rychle jsem si běžel vyčistit zuby, aby ze mě, „ velikého misionáře na Zakarpatsku“, nebyla cítit ořechovice. Musím přiznat, že „léčivo“ v podobě ořechovice opravdu zabralo a moje trávení se začalo dávat pomalu do pořádku.
V úterý ráno 4. prosince jsme s pomocí tamního pastora Ivana naše auto dotlačili do autoservisu, který byl nedaleko sborové budovy. Mechanik zjistil, že, jak řekl, „umřelo“ palivové čerpadlo. A nastal problém shánění palivového čerpadla. Situace se mnohokrát změnila. Uvažoval jsem o prodání auta na Ukrajině, poslání čerpadla z Čech, dotáhnutí na východní Slovensko a ještě o několika dalších variantách. Večer vypadala situace beznadějně a mého „krásného Favorita“ nechtěl dokonce nikdo koupit, protože prý na něj na Ukrajině nejsou náhradní díly. Mechanik říkal, že nám to nemůže opravit, že s námi jen ztrácí čas a mohl by udělat za tu dobu, co se s naším Favoritem spravuje, pět jiných aut a vydělat více peněz. Pastor Ivan se však nedal a začal říkat: Ty jim to musíš udělat, oni tady slouží Bohu a musí s tím autem odjet domů. Znovu jsme se střídavě modlili, chválili, byli zoufalí a mudrovali. Manžel naší hostitelky nám připomenul, že bychom se měli modlit a spoléhat v dané situaci na Boha. A tak jsme se modlili jako málokdy před tím. Přibližně v 19. hodin mě zavolal pastor Ivan a řekl: Máte to spravené, mechanik tam dal čerpadlo ze Žigula. Večer okolo 21. hodiny jsme vyrazili směrem k domovu. Cesta probíhala bez jakýchkoliv potíží. Do Domažlic jsme přijeli ve středu 5.12. okolo 15. hodiny.
Nakonec tohoto dopisu bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste se za nás v době výjezdu modlili a nebo finančně podpořili služebníky a potřebné v Cholmovci a okolí.
Do Cholmovce, Černotisova a Sasova, dá-li Bůh, znovu pojedeme v dubnu či začátkem května příštího roku. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém pastorovi Michalu Zeldim či další potřebné v Cholmovci a okolí, můžete poslat váš finanční příspěvek:

na Nadační fond Křesťanské Misijní Společnosti, ČSOB a.s. Praha 1, číslo účtu: 577409193/0300,
variabilní symbol: 350 – pomoc v Cholmovci a nebo
variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci,
nebo mě osobně kontaktovat:
telefon – kancelář: +420 371 120 578
mobil: +420 775 148 383
Skype: pavel.faul
e-mailová adresa: ks.doma@atlas.cz

Pavel Faul – svobodný evangelikální Křesťanský sbor Domažlice