Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[zabrulka]

Chtěla jsem být princeznou

"Jako snad každá mladá dívka jsem si vždycky přála být princeznou, ale nikdy se mi tento sen nesplnil, až jednou…….." Chci vám nyní předat svoje svědectví a k tomuto přání se ještě vrátím.
Od 6 let jsem jezdila na koních a byl to můj jediný životní cíl. A v tom jsem viděla svou kariéru, ve které jsem se chtěla dostat, jak jen to půjde, co možná nejdál. Když mi bylo 15 let začala jsem opravdově hledat smysl života, ale vůbec se mi to nedařilo. Chození do sboru mi připadalo jako velká ztráta času a modlit se někde v koutku jako zbytečnost. Za rok na to jsem se začala kamarádit s partou mladou lidí, kteří mi nahrazovali to, co mi v životě chybělo. Byla to láska, které se mi zoufale nedostávalo. Připadala jsem si mezi nimi v bezpečí a věděla jsem, že kdykoliv mezi ně přijdu, budu vždy vítána. Po nějaké době přátelství s touto partou mladých lidiček, se ale mnoho věcí změnilo. Já jsem začala zanedbávat chození do společenství, doma mně všechno vadilo, byla jsem vzpurná a myslela jsem si, že mi, kromě kamarádů z party, nikdo nerozumí. Ti, ale postupem času začali kouřit marihuanu, krást, mlátit mladší a po čase došlo i na tvrdší drogy, přestali se kontrolovat a už nevěděli, co dělat horšího. V tomto období jsem se začala ptát Boha: Proč? Proč mi bereš i ty, které mám ráda a se kterými je mi dobře. Začala jsem se tedy více věnovat koním a sportu. Společenství s věřícími jsem se vzdalovala a nic mě tam netáhlo. Když byl přede mnou závod, který by rozhodl, co se mnou bude dál a jestli budu jezdit závodně za naše město, tak jsem se to ráno modlila, ale asi tímto stylem: "Pane dej, dej to, či ono......" Žádné „Prosím“ nebo „Ať se stane tvá vůle…“. Když na mě přišla řada a já vyjela na start cítila jsem se fajn, dokud nepřišla překážka číslo pět. Kůň se leknul, prudce zastavil a já spadla páteří rovnou na překážku a při dopadu mi ještě ke všemu přišlápnul koleno a bylo po kariéře! Trvalo dlouho, než jsem se celkově dokázala dát do pořádku a doktoři mi tenkrát řekli, abych se rozloučila s tím, že budu ještě někdy jezdit na koni, a vlivem toho, že jsem měla zlomenou páteř, prý budu ráda, když budu vůbec ještě schopná sama sedět. Ale stal se zázrak! Po šesti měsících jsem se uzdravila tak, že jsem chodila a běhala jako každá zdravá holka. Byl to pro mě jakýsi zlomový bod, kdy jsem nově začala hledat Pána.
Teď vás provedu tím, co se dělo dál, když jsem začala hledat Boha. Bylo mi 18 let a já začala zase jezdit na koních, ale jen rekreačně, neboť jistota byla ta tam. Jezdila jsem spíše příležitostně, a v té době jsem začala toužit po tom, poznat Pána a Jeho lásku. Za rok na to mi onemocněla maminka. Ukázalo se, že je to rakovina. Nezbývalo mi nic, než se modlit. Modlila jsem se den co den, aby to vše dopadlo dobře, ale nic se nelepšilo a moje víra začala slábnout. A v tuto dobu se do mého života začala znovu tlačit parta mladých lidí, o kterých jsem psala na začátku. Potkali jsme se jedou někde v parku a od té doby začalo skutečné peklo v mém životě. Někde si zjistili moje telefonní číslo a začaly mi od nich neustále chodit sms zprávy typu: „Přijď za námi nebo bude zle...“(musím podotknout, že v té době už jeli opravdu ve velkém v  tvrdých drogách!). Pod tlakem neustálého vyhrožování jsem dostala strach, podlehla a začala znovu mezi ně chodit. Nějaký čas byl klid, ale to se jednoho dne změnilo. Už jim nestačilo to, že bych tam jen tak s nimi byla, chtěli den ze dne více. Došlo to tak daleko, že mě jednoho dne znásilnili. Nikomu jsem to neřekla a nikdo nevěděl, co se mi stalo, jen já a Bůh a měla jsem spoustu otázek, na které jsem neznala odpověď. Stále jsem chodila do církve, ale v hlavě jsem měla velký zmatek. Maminka na tom byla moc špatně, nechtěla jsem ji přitěžovat, ale potřebovala jsem se někomu svěřit. Její stav se den ze dne zhoršoval, ale jedou večer jsem se rozhodla, přišla k ní a chtěla jsem jí všechno říct, ale ona měla teplotu a tak jsme si domluvily, že to necháme na ráno. Ale to ráno už nepřišlo... Maminka zemřela. Začalo se mi všechno hroutit. Přišla doba smutku a bolesti. Jednou jsem jela domů z večera modliteb a chval a doprovázeli mě kamarádi z naší mládeže. Když jsme se na nádraží rozdělili zjistila jsem, že už mi nejede žádný spoj domů, tak jsem se rozhodla jít pěšky přes park. Sice to byla zkratka, ale nebezpečná a já se rozhodla to risknout. A to se pro mě opět stalo osudným. Potkala jsem znovu ty kluky z party, kteří mě nechtěli nechat být a já nemohla pokračovat dál v cestě domů. A tak se stalo, že mě znovu znásilnili. Jejich pudy byly nesnesitelné a chování odporné. Neměla jsem to komu říct a ten večer sem byla rozhodnuta ukončit svůj život.
Dnes mohu říct, že od této chvíle se začaly dít zajímavé věci. Pomocí dnešní techniky (dodnes nevím, jak se to vše stalo) jsem se seznámila s Jirkou, pastorem KS Brandýs n.L., který mě znovu postavil na nohy. Byl se mnou, když jsem to opravdu potřebovala, říkal mi, jak jsem Bohu vzácná a jak mě Bůh miluje. Říkal mi to, co jsem opravdu potřebovala v danou chvíli slyšet. Téměř denně jsem přes „icq“ byla ve spojení s Jirkou a tak se pomalu moje uvažování začalo měnit, ale ještě muselo uplynout mnoho dní, než jsem začala svůj život radikálně řešit. Věděla jsem, že když se mi podaří udělat jeden krok, tak nesmím couvnout. Bůh mi skrze Jirku říkal, že Bůh nedopustí zkoušku nad lidské síly, a že je opravdu se mnou. Ještě chvíli trvalo, než jsem to doopravdy prožila, ještě jsem musela udělat pár kotrmelců, než jsem se vydala tím správným směrem, prostě ještě, ještě, ještě….. V bolestech jsem pociťovala Boží obětí a lásku, Jeho milost, začala jsem si uvědomovat, že jsem Jeho dcera a pomalu jsem začala přijímat i to, co jsem si jako malá holčička přála. Chtěla jsem být "princeznou"a to také dnes jsem. Jsem Boží princeznou, jsem Jeho dcerou, Jeho dítětem. A co je důležité? Má mě rád takovou, jaká jsem. Jirka byl pro mě opravdu zázrakem. V danou chvíli, si ho Pán použil, aby mi pomohl postavit se na vlastní nohy. On poslechl Boha a pomohl mi k tomu, co dnes jsem, a pomohl mi nalézt to, kdo jsem v Pánu Ježíši. Chtěla bych tímto svědectvím říct, že i když si myslíme, že život je příliš složitý, že je plný neporozumění a bolesti, že jsme sami a nikdo nás nemá rád, tak On je vždy nablízku! Vždy je vedle nás a můžeme se na Něj spolehnout. Bůh je zde nyní a právě teď, chce pomoct i tobě! Ví o nás vše, ať už se radujeme, nebo pláčeme. Vždyť právě On setře každou slzu z naší tváře!
Dovolte, abych na závěr poděkovala nejprve Bohu za to, co pro mě udělal a následně i každému bratrovi a sestřičce za modlitbu a za pomoc.

S láskou Žanet

[Jiří Šitner]

Vše jsem s ní prožíval a nemám, co dodat, pouze Amen. Ať je vždy oslavován náš Pán Ježíš Kristus, vždyť On je nad očekávání dobrý, Jemu patří všechna sláva i čest na věky věků. Kéž by tě i toto, milý čtenáři, motivovalo k novému hledání Jeho tváře. Za sebe mohu říct, že čas, který obětujeme na záchranu lidského života, není ztrátový. Vždy stojí za to do Ježíše investovat.

J 11,25 Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
26 A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"