Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[Jiří Šitner]

Chtěl bych se s vámi rozdělit o svoje zážitky z našeho posledního výjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu ze začátku května 2007. Celý výjezd se povedl a my jsme mohli v Cholmovci a okolí vykonat všechno, co jsme si předsevzali a vnímali od Boha jako náš úkol.

Naší cestě na Ukrajinu však předcházela nepříjemná událost, která zkomplikovala naše přípravy a nakonec oddálila náš odjezd o tři dny. V pátek 27. dubna srazilo moji ženu jedoucí na kole auto. Řidička jí nedala při odbočování doleva přednost. Erika byla dost pomlácená, měla na těle podlitiny, nemohla pořádně hýbat pravým ramenem a urazil se jí jeden zub. Rentgen díky Bohu ukázal, že nemá nic zlomené. Naraženiny prý ale často bolí více než zlomeniny a já jsem ji nemohl nechat doma samotnou se dvěma malými dětmi. Za její zdravotní stav jsme se samozřejmě průběžně modlili a mohli jsme vidět každý den postupné zlepšování. Díky tomu jsme mohli odjet již ve čtvrtek večer 3. května. Ze začátku vypadala celá situace hrozivě, ale nakonec dopadlo vše dobře.



Cesta probíhala bez problémů, a tak jsme v pátek ráno 4. května dorazili na hraniční přechod Vyšné Německé – Užhorod. K našemu překvapení jsme zjistili, že přechod je až do 5. června pro osobní dopravu uzavřen, a tak jsme museli jet na náhradní přechod Ubľa – Malyj Bereznyj, kde jsme byli za hodinu a půl odbaveni. Díky třídennímu zpoždění jsme museli vypustit návštěvu Užgorodu, který jsme objeli a pokračovali směr Mukačevo – Vinogradovo. Ve 12.30 našeho času jsme dorazili do Cholmovce k rodině Zeldi, kde jsme si hned vyložili věci a dostali výborný oběd. Paní Ira ( vdova po pastoru Michalu Zeldim ) má spolu s rodinou a hospodářstvím na starosti i cholmovecký sbor. Doma jsme zastihli dcery Táňu, Irku a nejmladšího syna Samuele. Nejstarší syn Míša je ženatý ve 300 kilometrů vzdálené Kolomyi a Stasja studuje ve stejném městě. Celé rodině se daří celkově dobře. Na celém domě a hospodářství je ale vidět, že tam schází mužská ruka. Díky penězům z České republiky mohli důstojně přečkat zimu. Jen pro příklad obdělání 1 ha půdy stojí přibližně 300 Eur. Za krmení pro prasata dali 80 Eur. 400 Eur stálo školné na vysoké škole. V zimě dali přibližně 80 Eur za plyn a 12 Eur za elektřinu na měsíc. Bez peněz z Čech by tato rodina živořila a děti by určitě nemohly studovat na vysokých školách. Byl jsem rád, že jsme mohli u Zeldi i tentokrát nechat další finanční pomoc. Myslím, že se nám podařilo celou rodinu povzbudit a strávili jsme společně dobrý čas. Paní Ira Zeldi mi krátce po našem návratu poslala tuto SMS zprávu: Jsme moc rádi, že jste v pořádku dojeli domů, stýská se nám po vás. Tento váš poslední výjezd k nám byl nejlepší, jaký jsme kdy zažili. Všichni byli jako děti a užili jsme si spolu spoustu legrace. Tolik tedy Ira Zeldi.



V cholmoveckém sboru jsme měli celkem tři sborová shromáždění a jedno shromáždění mládeže. Mohli jsme znovu prožívat Boží přítomnost, modlili jsme se za nemocné a povzbuzovali přítomné. Na posledním shromáždění někteří zažili Boží usvědčení z hříchů a začali je vyznávat. Shromáždění ve všední dny začínala již tradičně po osmé hodině večer, až se nakrmí všechen dobytek a podojí krávy. Sbor tvoří z většiny ženy. Muži chodí na sezónní práce, takzvané zarobotky do zahraničí, mnozí holdují alkoholu a celkově jsou často pyšní, než aby si přiznali svoje hříchy a obrátili se k Bohu. I přesto jsme mohli několik mužů ve sboru zahlédnout. Jeden z nich je dokonce diákonem ve sboru. Při mládežnickém shromáždění přišel náhle slejvák a padaly kroupy velikosti holubího vejce. V jednu chvíli jsem si říkal, aby to nerozbilo přední sklo u našeho auta. Těžištěm naší práce v tomto sboru nejsou však jen shromáždění, ale i návštěvy po domech, osobní rozhovory a modlitby. Někteří lidé ze sboru žijí ve srovnání s námi o mnoho skromněji. Například Larisa, která čeká páté dítě, má muže alkoholika, který jí s ničím nepomáhá a často ani nepřinese domů peníze. Všichni společně žijí v malém domečku, kde je chodba, jeden pokoj a kuchyňka. V době kdy jsme ji navštívili, měla navíc ještě nemocnou krávu, která je v jejím případě důležitým zdrojem obživy. Jen pro srovnání ze sousedního Černotisova. V Černotisově bylo v době bývalého Sovětského svazu v soukromém vlastnictví jen 27 krav. Dnes tam lidé soukromě vlastní více než 200 krav. Po rozpadu kolchozů, továren a ztrátě zaměstnání se chov krav stal pro mnoho rodin strategickou záležitostí. Pro mnohé je to jediná cesta jak přežít. Další žena ze sboru se jmenuje Marika. Je dvakrát rozvedená, její dcera pracuje v Moskvě a ona má na starosti vnučku. Je bez zaměstnání a jakékoliv sociální pomoci. Při krupobití, které jsem výše popisoval, jí zatékalo do jejího skromného domečku. I přesto je věrná Bohu a na nic si nestěžuje. Babičce ze Sasova, o které jsem psal v mých předešlých dopisech, je 73. let. Může špatně na nohy, ale i přesto je stále čiperná a pracovitá. Několikrát týdně vstává ráno ve 2. hodiny ráno a jede vlakem do města na trh, kde si přivydělává prodejem zeleniny a dalších produktů z jejího malého hospodářství. Je pro ni docela problém nalézat a vylézat z vysokých ukrajinských vlaků. Cholmovecký sbor prožívá různé radosti i bolesti. Každopádně je pozitivní, že dále funguje čtyři a půl roku po smrti svého pastora zakladatele a že se v Cholmovci, Černotisově a Sasově i nadále může šířit evangelium.



Při našem výjezdu jsme navštívili i sbor v romském táboře v Černotisovu. Tento tábor se nalézá přibližně tři kilometry od Cholmovce. Sbor založil výše zmíněný pastor Michal. Na shromážděních jsme mohli vidět staré babičky, střední generaci až po malé děti. Mnozí z těchto lidí jsou úplně negramotní, a nebo umějí jen trochu číst a psát. V táboře i ve sboru se mluví maďarsky, ale většina rozumí minimálně částečně rusky. V našem týmu jsme se shodli, že se nám na romských shromáždění líbilo více než na ukrajinských. Panovala zde uvolněná atmosféra. Romové jsou o hodně více emocionálnější než Češi, a dokáží proto více projevit jak radost tak i smutek. Při kázání musím vždy znovu přepínat ze svého složitého českého myšlení a mluvit velice prostě, mohu říci až dětsky jednoduše. V současné době vede tento sbor Kolja Repljuk, který je sám Ukrajinec. Kolja je ženatý, má ženu Ljubu a tři děti. Jak jsem vám v posledních dopisech psal, hledali jsme pro Kolju prostředky na zakoupení domu, kde by mohl spolu se svou rodinou žít. Repljukovi žili v pronajatém domku, ze kterého mohli dostat kdykoli výpověď. Od roku 1996, kdy začal sloužit mezi Romy, bydleli spolu s Ljubou, jak se dalo, po různých podnájmech v domcích, v často těžkých podmínkách. Kolja si na živobytí vydělává příležitostnými zednickými pracemi a okolo pronajatého domku drželi drobné domácí zvířetstvo. Stálou práci má v Cholmovci, Černotisovu a Sasovu jen málokdo. Ze svých výdělků, které stačí tak akorát na uživení rodiny, neměl šanci si na nové bydlení našetřit. Při našich dvou posledních návštěvách jsem se ho několikrát ptal, kolik peněz by potřeboval na zakoupení menšího domku v Černotisově či okolních vesnicích. Byt se v Černotisově a okolí nedá v podstatě koupit. Začátkem února jsem dostal SMS, že má nabídku domu za 9000 USD. V prosinci byl spolu s námi na Ukrajině Jirka Šitner z Brandýsa nad Labem, který je vedoucím misijní skupiny Církve Křesťanská Společenství. Jirkovi se podařilo shromáždit částku 11 800 USD ( cca 250 000 Kč ), kterou mohl při našem výjezdu Koljovi předat. Radost u Repljuků byla opravdu veliká. Podařilo se vybrat ještě více, než jsme potřebovali. Kolja se nám při předávání peněz svěřil, že si dělal starosti, jak bude moci dát z 9000 USD desátek, když dům stojí přesně 9000. Námi přivezená částka vše vyřešila, a dokonce zbude ještě něco na opravy. Po mnoha letech trápení a živoření v nuzných podmínkách si koupili vlastní dům. Tento dům je sice sto let starý, bývalý židovský majetek, ale je v docela dobrém stavu. Kolja si tento dům jako zedník opraví sám. Myslím, že za tyto peníze je to v Černotisovu dobrá koupě. A ještě jedna perlička na závěr. Z peněz, které jsme Repljukům předali při našem prosincovém výjezdu, si zakoupili líheň, kterou Ukrajinci nazývají „inkubátor“, a mohou tak prodávat kuřata a kachňata.

Jak jsem již psal na začátku našeho článku, náš výjezd se i přes potíže, které přišly krátce před naším odjezdem, nakonec vydařil. V našich úkolech nás nijak neomezovala politická krize, která probíhá na Ukrajině od začátku dubna, kdy prezident Juščenko rozpustil zkorumpovaný parlament a vyhlásil předčasné volby. Na místech, kde jsme se pohybovali, měla tato krize na každodenní praktický život lidí jen malý vliv. I přesto vás chci tímto poprosit o modlitby za politickou situaci na Ukrajině, aby se v této zemi mohlo i nadále zvěstovat svobodně evangelium a evangelikální církve měly svobodu pro svoje působení a práci.



Chtěl bych tímto dopisem poděkovat všem, kteří se za nás v době výjezdu modlili a také těm, kteří finančně podpořili výše zmíněné služebníky a potřebné v Cholmovci a okolí.

Do Cholmovce, Černotisova Sasova, dá-li Bůh, znovu pojedeme v říjnu tohoto roku. Rádi bychom s sebou přivezli finanční prostředky na ulehčení přežití zimy. Kdybyste případně chtěli podpořit rodinu po zemřelém pastorovi Michalu Zeldim či další potřebné v Cholmovci a okolí, můžete poslat váš finanční příspěvek:



na Nadační fond Křesťanské Misijní Společnosti, ČSOB a.s. Praha 1, číslo účtu: 577409193/0300,

variabilní symbol: 350 – pomoc v Cholmovci a nebo

variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci,

nebo mně osobně kontaktovat:

telefon – kancelář: +420 371 120 578

mobil: +420 775 148 383

Skype: pavel.faul

e-mailová adresa: ks.doma@atlas.cz



Pavel Faul – evangelikální Křesťanský sbor Domažlice