Křesťanské Společenství Brandýs nad Labem

[Jiří Šitner]

Zdravím vás všechny ve Jménu Pána Ježíše Krista.

Pokusím se napsat něco málo o našem výjezdu na Ukrajinu, který jsme s manželkou absolvovali ve dnech 16.8.-24.8.2007. Předně bych chtěl poděkovat všem, kteří se za nás modlili a přimlouvali, ať už před samotným výjezdem, nebo i během něj.
Z Brandýsa nad Labem jsme vyjeli ve čtvrtek 16.8.2007 ve 14.00 hod.. Ještě v Čechách za Vyškovem jsme si udělali asi půlhodinovou zastávku na občerstvení. Jízda po dálnici byla pohodová, tím myslím, že nebyla žádná bouračka a ani žádný jiný problém. V 18.30 hod. jsme byli na hranicích se Slovenskem a dál jsme jeli až do Popradu opět bez problémů. Tam jsme opět udělali asi půlhodinovou pauzu a servírce na benzínové pumpě jsme stačili během kávy říct evangelium. Ráda si s námi povídala a vzpomínala na dobu, kdy nás ještě nedělily hranice. Potom jsme projeli Michalovce a na konci jsme chtěli trochu pospat, ale nějak to nešlo, tak po hodině a půl jsme jeli na hranice s Ukrajinou. Tam šlo všechno jako „po drátku“. Za neuvěřitelných dvacet minut jsme byli na Ukrajině a dodnes nevím, co všechno se událo, jaký to byl „fofr“. Opravdu jsem byl překvapený a až později jsme si uvědomili, co pro nás vlastně Pán udělal. Byli jsme jediní, kdo ve 3.30 hod. ráno přejížděli hranici a nikdo nám nedělal žádné problémy. Díky GPS navigaci to až sem šlo dobře. Ukrajina dodala pouze hlavní trasy a to byl trochu problém. V Mukačevu jsme při průjezdu centrem sjeli z plánované trasy a navigace přestala navigovat. Nutno podotknout, že byla stále ještě tma a ukazatele tam prostě nejsou. Tak jsme se krátce za to pomodlili a na příští křižovatce, kde stál policista zastavili a já se šel zeptat na cestu. Ptal se jestli mám mapu, já řekl, že ano a on mi ochotně vysvětlil, kudy dál a když jsem se ptal, po které silnici, tak mi řekl, abych pokračoval po té, na které právě jsme! Potom jsme už bez vážnějších problémů jeli dál a v 5.45 hod. jsme byli u Kolji.
Přesto, že bylo ještě dost brzo, všichni včetně dětí a psa nás šli přivítat. Přijetí bylo vřelé, ostatně tak, jako všude na Ukrajině. Dopoledne jsme jeli do Vinogradova a po obědě se dostavila krize v podobě spánkového deficitu. Po třech hodinách spánku jsme jeli na chvilku k Iře Zeldi do Cholmovce, předali jí kolečko na hnůj, které jsme ji koupili a které se ji zoufale nedostávalo. Radost byla velká a my asi po dvou hodinách jeli zpět ke Koljovi. Večer jsme jeli na návštěvu k „bábušce“ do Sasova. Byli jsme velmi překvapeni z toho, že se ještě v třiasedmdesáti letech učí celé pasáže z Bible nazpaměť! Domluvili jsme odvoz na nedělní shromáždění do Cholmovce a asi po dvou hodinách se rozloučili.
Každý den přicházeli různí lidé na návštěvu, jednou to byla maminka Kolji, podruhé maminka Ljuby, sestry, příbuzní, známí, jak to říct, asi tak, že program byl dost nabitý.V sobotu jsme jeli za Sasovo do rodného domku Ljuby. Je to samota a na rumunské hranice opravdu malý kousek. Tam jsme dělali na ohni tradiční šašlik, užili mnoho legrace a rozházet nás nemohl ani déšť, ze kterého jsme se radovali, protože jsme se za něj modlili. Dověděli jsme se totiž, že od naší poslední návštěvy tam nepršelo, to znamená celé tři měsíce! V neděli ráno jsme odvezli „bábušku“ do shromáždění v Cholmovci, po shromáždění jsme byli pozváni na oběd k sestře Kolji, potom honem na návštěvu k sestře Ljuby a následně k její mamince.
Pravoslavná církev ten den slavila svátek, kdy Ježíš vyhnal kupce a penězoměnce z chrámu, tak jsme měli možnost vidět tu „slávu“. Bylo to v Sasově. Před kostelem „stánkaři“ s různým pouťovým zbožím, dále procesí v čele se soškou Marie a vedle se prodávali ze země melouny. Když tehdy Ježíš upletl bič, tak nyní by tady potřeboval dva. Stoly se u lidí, ke kterým jsme byli pozváni, prohýbali pod množstvím jídla a tak mi to spíše připomínalo svátek přejídání než cokoliv křesťanského, ale přežili jsme to.
K večeru jsme jeli zpět ke Koljovi a začali se připravovat na shromáždění v cikánském táboře, kam jsem se moc těšil. Shromko bylo nad očekávání, během chval sestoupil Duch a „babky“ padali na kolena a v kleče chválily Pána. Ještě jsem nic takového neviděl a nezažil. I my s Libuškou jsme byli zasaženi a tak jsme chválili a chválili. Mezi tím se venku opět zatáhlo a začalo pršet. V noci přišla bouřka a solidní slejvák.
V pondělí dopoledne opět přicházeli různí lidé a odpoledne jsme opět šli k cikánům. Přivezli jsme oblečení a když jsme to oznámili Koljovi, tak byl dojat, protože se v táboře asi před měsícem za tento problém všichni modlili. My to nevěděli, ale ještě doma jsme poslechli Pána, když nám říkal, že máme vzít sebou oblečení. Radost byla velká, ale zároveň jsme přijali povzdech nad tím, že ty starší jsou trochu kulatější a my jsme přivezli věci na štíhlé a plnoštíhlé. Kolja říkal, že se příště budou muset modlit konkrétněji. Nakoupili jsme potraviny jako mouku, pohanku a těstoviny, které si nemohou dovolit, protože to je pro ně moc drahé. Převážně jedí rýži, samozřejmě bez masa. Mysleli si, že jsou Vánoce a opět bylo mnoho veselí a radosti a tak se začalo s chválami na zahrádce a vůbec to nebylo nic křečovitého. Vše bylo přirozené a uvolněné. Taková radost!
Potom jsem zdokumentoval dům u Kolji a večer jsme dlouho seděli a povídali až do půlnoci. Ráno jsme se rozloučili a jeli do Užgorodu.
Tam už nás netrpělivě očekávali a po lehkém obědě a modlitbách nás seznámili s plánem. Potom následovala prohlídka města. Druhý den jsme postupně navštívili pět židovských rodin a měli možnost modlit se za ně a s nimi, neboť všichni před časem přijali Ježíše jako svého Pána a bylo to na nich vidět. Díval jsem se jim do očí, protože takové zvláštní oči jsem opravdu u nikoho neviděl. Libuška to komentovala tak, že se v jejich očích odráží Boží sláva, neboť oni jsou vyvoleným národem. Ve čtvrtek jsme měli rozhovory s ženami v organizaci, ve které jsme bydleli a odpoledne jsme jeli na „modlitební horu“, kde jsme „buráceli“ k Pánu. Cestou zpět jsme se zastavili u pramene a načerpali opravdu dobrou vodu. Večer probíhaly opět modlitby a ráno ve 3.30 jsme odjížděli.
Na hranicích jsme byli asi dvě a půl hodiny a potom už přes Poprad a kolem Vysokých Tater, které byly nádherně vidět, jsme pokračovali k domovu. Domů jsme přijeli ve 20.15 hod. a přiznávám, že jsme byli rádi, že jsme doma.

Kdyby kdokoliv z vás chtěl poslat peníze na cikánský tábor v Černotisovu, který vede Kolja Repljuk, použijte prosím toto bankovní spojení:

č.ú. 194376259/0300 v.s. 500


Děkujeme v lásce Kristově Jiří a Libuška Šitnerovi



Celá Koljova rodina




... jejich nový dům




Chvály v cikánském táboře




Děti